A co kdyby se to nevědělo?

3.8.2026

Představíte mi literární předlohu, se kterou jste pracovali? A jak jste k ní přistoupili?
Je to povídka Planeta pravdy od Gianni Rodariho ze sbírky Pohádky po telefonu. / My jsme si z ní vzali jenom první část. Vlastně je to spíš na motivy té povídky: vzali jsme si hlavně téma a tu planetu jako místo. / V povídce je hlavní téma to, že všichni vědí, že to je stroj na lži, a my jsme si položili otázku: a co kdyby se to třeba nevědělo? Jak by to zahýbalo se světem? / Ta povídka je hlavně o výčtu všech možných vynálezů, co udělal, a končí se tím, že všichni na planetě díky tomu poslednímu vynálezu říkali pravdu. Koupili si lež, vyslechli si ji, a když už pak byli lžemi přehlcení, tak se rozhodli říkat pravdu. 

Jazykový princip se slovy, která končí na „un“, vychází z té povídky?
Ano, vychází. / Tam je to tak, že na „un“ končí všechna slova. My jsme to trošku zjednodušili, že je to většina, a máme tam svůj princip. / To máme od Petra Váši, který nás upozornil, že bychom si v tom měli najít svůj vlastní klíč. Že když tu inscenaci viděl, zamýšlel se do hloubky, co ten klíč je.

Já jsem profesí jazykový redaktor a už ve Velvarech jsem taky dost dumal – myslel jsem, že na „un“ mají končit všechna podstatná jména, ale třeba lechtání je taky podstatné jméno…
Aha, díky, to nám nedošlo! / Měla by to být podstatná jména, ale na tahle jsme zapomněli… / My moc nečekáme, že budou v publiku nějací jazykoví redaktoři. (smích)

To víte, i jazykoví redaktoři jsou lidi… Na té inscenaci je výrazná formální stránka, zvukový experiment se skleněnými baňkami. Jak jste k tomu došli?
Obecně celá ta metoda je pokus omyl. / Celý koncept toho, že je budou mít diváci, vzešel jenom z čistého pokusu, kdy jsme si to sami zkusili a řekli jsme si: „To by bylo fajn, kdyby i ostatní mohli s náma jet tuhle hru se zvukotvorbou.“ / Někdo to prohodil jako plán, co se nikdy nestane, jakože: „Ha, to je dobrý, co kdyby to měli všichni diváci?“ / A pak jsme jich objednali třeba sto. / Nejdřív jsme jich objednali padesát, potom se přidávaly. / Je v tom taková metarovina, výraz toho, že nás ten stroj k něčemu manipuluje, abychom mu věřili. / A my pak manipulujeme těmi lidmi, vlastně se vůči nim trochu stáváme tím strojem.

Kolegyně, která byla na vašem prvním dnešním představení, říkala, že už před ním se několik těch baněk rozflákalo.
Je to tak.

Máte s tím nějakou zkušenost, že to má takovouhle úmrtnost?
Normálně se to nestává. / I v Písku byla elevace a tam všechno sklo přežilo. / Máme speciální nahrávku, kdyby se nám nějaká sklenice rozbila na jevišti. / Tři ze sto šedesáti skleniček pryč, nevíme, co budeme dělat. (smích)

‌

autor: Michal Zahálka / foto: Ivo Mičkal 

Divadlo Vydýcháno, ZUŠ Liberec

Zpět