Absurdní?

11.8.2024

Plešatá zpěvačka mosteckého Betonového trávníku se už při své pouti po přehlídkách (předpokládám, že nikoliv jednou) potkala s oblíbenou mantrou, že absurdní drama se nemá hrát absurdně. Tahle okřídlená poučka se uchytila do té míry, že už se nad ní někdy pomalu zapomínáme zamýšlet – aspoň já se k tomu kajícně hlásím. Včera večer po ohňostroji jsme v Tritonu seděli s Kateřinou Prášilovou a Ivo Kristiánem Kubákem a Kateřina tohle téma otevřela, inspirována četbou reflexe mostecké inscenace ve zpravodaji jedné z národních přehlídek. Co to vlastně přesně znamená? Je to vůbec pravda? Co z toho plyne? Hovořili jsme o tom pěknou chvíli a já jsem si nad tím zformuloval myšlenky, o které se dovolím podělit.

Předně je třeba říct, že pojem absurdní drama (potažmo absurdní divadlo) vznikl až po vzniku notné části klíčových textů, s nimiž se pojí: například Plešatá zpěvačka i Čekání na Godota jsou už z konce 40. let, kdežto kniha Martina Esslina Theatre of the Absurd vyšla až roku 1961. A snad by bylo čistší překládat ten pojem jako divadlo absurdity a nepracovat s ním jako s žánrem, protože jasných žánrových pravidel by se člověk sotva domohl. Autoři a texty, kteří se do téhle škatulky házívají, toho leckdy mnoho společného nemají. Edward Albee není Eugène Ionesco, Eugène Ionesco není Samuel Beckett – a tak by se dalo pokračovat.

Z naší tritonské debaty vyplynul dojem, že se ta citovaná poučka začala chápat jako žánrový předpis: hrát (například) Ionesca je třeba v nějakém psychologicko-realistickém kódu a ideálně v realistické dekoraci. (Na takového Becketta tohle tedy nejspíš nefunguje, ale na něj snad tyhle požadavky ani nikdo neuplatňuje.) Splňuje tyhle požadavky mostecká inscenace? Nikoliv. Je to ale potřeba?

Možná nejde ve skutečnosti o realismus, ale o nějakou základní logičnost vztahů mezi postavami, z níž potom může kontrastně vyrůstat nelogičnost toho, co postavy říkají. A domnívám se, že v tomhle ohledu je v mostecké inscenaci velice na čem stavět – vztahy mezi postavami nejsou inscenovány v tradičně psychologicko-realistickém kódu za pomoci průběžného jednání atp., ovšem ve velké stylizaci, v jednotlivých pohledech a gestech, lze tušit dost emocionální hloubky. Rozhodně nejde jen o ploché nositele výměn absurdních replik – naopak bych řekl, že v té velké zkratce jsou herecké výkony mladého souboru až překvapivě mnohovrstevnaté a vyzrálé.

Závěrečnému hronovskému představení moc nepomohl prostor ani pokročilá únava festivalových diváků – ti sice Plešatou zpěvačku, myslím, dost ocenili, ale příliš reagujícím publikem (jsme) nebyli, a tak představení trochu energicky padalo. Měl jsem to štěstí Plešatou zpěvačku v dubnu vidět naopak ve velice zvýhodněné kondici: v domácím prostoru a před domácím publikem, které se smálo velice srdečně. Pravda bude asi, abych tak citoval, někde uprostřed – ale úctyhodnou prací pod vedením Pavla Skály je mostecký počin, myslím, bezesporu.

Betonový trávník Most

Betonový trávník Most

Betonový trávník Most

Zpět