Asi klika

9.8.2026

Jak vznikl tento díl tetralogie a co všechno formovalo jeho finální podobu? 
OL: Text začal vznikat zhruba v letech 2023 nebo 2024. Byl jsem tehdy zasažen asi třemi různými nemocemi, nemohl jsem spát ani pracovat, a tak jsem zkrátka rozepsal začátek. Jedná se už o třetí díl naší Bublinové tetralogie. První díl, Odborná porota, se dostal na Jiráskův Hronov v roce 2019. Druhý díl měl zakončení na Šrámkově Písku. Do tohoto třetího dílu se nám začal čím dál intenzivněji vsakovat James Joyce. Výsledek jsme pak už jen pilovali ve Studiu Paměť. Oskar do toho navíc hluboce zasáhl – spoustu věcí vyškrtal, zkrátil a celkově upravil, takže jsme to nakonec takto společnými silami dotvořili.

Máte už jasnou představu o tom, jak bude vypadat závěrečný, čtvrtý díl?
OL: S jistotou víme, že se bude jmenovat Skotská hra. Hlavní roli v něm ztvární Prokop Blümel, který nám zde hraje a dělá technika. Aktuálně řešíme hlavně spoustu fotbalových záležitostí, protože zatímco Oskar je ve fotbale velmi zběhlý, já vůbec. Jeho fotbalové znalosti jsou tedy stěžejní a bude působit jako takový hlavní konzultant – je to totiž obrovský fanoušek pražské Slavie. Dělat skotskou hru bez fotbalu nám přijde jako nesmysl.

Jaký byl hlavní vizuální klíč k této inscenaci a jak se prolíná celou tetralogií?
OL: Nejdůležitějším prvkem byl v tomto případě obraz. Každý díl naší tetralogie má totiž jeden specifický obraz, který se k inscenaci váže. V případě Odborné poroty to byl nejdražší a nejvzácnější obraz na území České republiky – Tizianův Apollo a Marsyas, který se nachází na kroměřížském zámku. Ve druhém díle to byl René Magritte a jeho Zázraky přírody. V tomto třetím díle hraje roli grafika žijícího malíře Ralpha Steadmana z roku 1995 – konkrétně portrét Jamese Joyce. A pro čtvrtý díl počítáme s Dalího obrazem Kristus svatého Jana od Kříže, jehož originál visí v Glasgow. Co se týče rakve na scéně, tak ta se váže k legendě o zesnulém Finneganovi, který byl polit alkoholem a vstal z mrtvých. Proto ta přítomnost rakve.

Hrálo se vám v black boxu tady na Zimáku dobře?
OL: Musím říct, že místní technici jsou naprosto skvělí. Black box sice původně nebyl naší první volbou, ale rozhodli jsme se to zkusit a uhrát to i tady. Býváme totiž zvyklí hrát spíše v menších, komornějších prostorech s odlišnou atmosférou – například ve Studiu Paměť, kde jsme obklopeni cihlami a kameny. Black box má zkrátka své specifické limity, ale v rámci festivalu jsme se s tím popasovali.

Letos slavíte 20 let existence, jak tohle provokativní jméno vlastně vzniklo?
OH: Název vznikl už za dob našich studií na gymnáziu. Původně jsme to psali anglicky. Později nám ho vyčítal můj otec, ale nechtěli jsme si to nechat rozmluvit a jméno jsme si už natruc ponechali. Jenom když jsme objížděli školy s protidrogovou prevencí, tak jsme si říkali OJBD.

Co podle vás zaručí uměleckému dílu nesmrtelnost?
OH: To, že bude autor nesmrtelný. (smích)
OL: Asi klika. 

‌

‌

autor: Michael Simandl / foto: Ivo Mičkal

Ojebad, Praha

Zpět