Ať si každý sáhne do svědomí

5.8.2026

Kolik z vás znalo Maryšu předtím, než jste na ní začali pracovat?
Většina z nás znala knižní předlohu, ale málokdo z nás ji viděl na scéně. 

Jakým způsobem vznikala inscenace?
Dlouho jsme na tom pracovali, dlouho jsme to skládali. Dokonce jsme původně měli jinou pracovní verzi. Hodně jsme pracovali s těmi obrazy, které jsme skládali za sebou, pak jsme třeba měnili jejich pořadí. A dokonce jsme z té první verze některé věci škrtli a nahradili je něčím jiným, protože nám přišlo, že vyznění není takové, jak jsme si přáli. Měli jsme takovou „premiéru“ pro známé, ale od té doby jsme to ještě dva měsíce přepracovávali. Od první premiéry k první přehlídce se to ještě výrazně měnilo. 

Je zvláštní, že na začátku prozradíte pointu.
Pracovali jsme s tím, že je to provařená věc, a prvotní impuls byl – což tam i padlo – že tady Matěj je opravdu potomek rodiny Maryši. Ze začátku se to točilo kolem toho, co je realita a co fantazie, ten mýtus kolem celého příběhu. / My jsme pracovali s tím, že Maryša žije v naší společnosti jako nějaký fenomén. Takže nám i kvůli tomu nevadilo, že se pointa propálí hned na začátku. 

Zaujalo mě, že jste příběh hry víceméně zachovali, ale dodali jste tam ten didaktický moment. A patrně jste kolem toho museli dost bádat, hledat materiály. Jak dlouho jste na tom pracovali?
Rok a půl. / Možná až dva roky. My jsme udělali jednu verzi, kterou jsme hodně překopali, druhou verzi jsme taky ještě překopali, takže tohle je verze třetí. / Nechali jsme tam ty teoretické a věcné momenty. / Hodně jsme se do toho nořili, hledali téma, hledali různé reálie, fakta o Mrštících i o hře jako takové. 

Závěrečná hra s balonky mi nebyla úplně jasná. Vlastně to vyznění z mého pohledu, kdy každý nese svůj díl viny, dává nakonec za pravdu Maryše, že dobře udělala. 
Tam jde o tom, že jako jediná z nich přiznala svůj díl viny, a dostala balonek, že přiznala svou chybu. / Za nás je tam důležité, že má život ve vlastních rukou, ačkoliv udělá hodně radikální a odsouzeníhodnou věc, je to zajímavá postava tím, že jedná osudově, proti řádu, že má život ve vlastních rukou. Ona ten balonek nakonec pustí, ale rozhodne se sama, a nerozhoduje za ní postava Svědomí nebo Osudu.

Ta hra je hodně stará. Myslíte, že i dnes se dějí takové věci, že by prostředí někoho zmanipulovalo, donutilo, aby udělal něco, co nechce?
To je otázka... Záleží na tom, jak je člověk uvědomělej sám v sobě a do jaké míry se nechá zformovat tím, co se kolem něj děje. Já si myslím, že ty tlaky jsou dnes podobné, jako byly kdysi. / Za sebe musím říct, že mám radost z toho, že naše generace s tím může pracovat od raného věku, kdy jsou nám do rukou vkládány nástroje, abychom byli schopni ten tlak rozpoznat. / Za mě je strašně důležité, jestli si opravdu někdo vezme na svědomí takový tlak vytvářet a je pak schopný s tím žít. Samozřejmě bych nerada svalovala odpovědnost jen na to, co se děje kolem, ale je třeba, aby každý jednal podle svého tak, jak umí. Ať si každý sáhne do svědomí.

‌

‌

autor: Jana Soprová / foto: Ivo Mičkal 

Mámení, SVČ Lužánky, Brno

Zpět