Blížící se polovina života

9.8.2024

Tohle byl váš několikátý kabaret. Co vás na tom žánru zajímá, proč je vám blízký?
JŠ: Hrajem kabarety od samotného začátku Puchmajeru, například Každý má své IQ a My tu káru táhnem dál, postupně jsme se snažili, zejména tedy Vladimír Mikulka s Martinem Švejdou jakožto svého času hlavní autoři, propracovávat je z volného sledu scének, které nemají tematické provázání, k tvaru, který tematicky nebo formálně dává smysl a je i nějakou výpovědí. To byly kabarety typu Nespokojenost!!! nebo Poleno. Tady jsme se ke kabaretu po dlouhé době a na poslední chvíli s Martinem vrátili. 

Vždycky mě zajímalo, do jaké míry fungujete kolektivně při hledání tématu a vzniku textu. 
JŠ: Vlastně moc ne, poslední roky se situace změnila příchodem Kateřiny Rudčenko, dřív to většinou autorsky byly věci Martina a Vladimíra. V rámci zkoušení se to ale samozřejmě došívá na osobu, netrvá se přesně na textu. Ve Sklizni ale opravdu není jiný text než Martinův a Kateřinin.  

A témata jsou vždycky pouze na autorech? 
JŠ: Je to na autorech. Jak fungujeme až na pár výjimek generačně, tak to zatím vychází: témata blížící se poloviny života, předtím děti a já nevím, co všechno. Vždycky všichni členové, a že se jich v Puchmajeru vystřídalo dost, měli důvěru, že autoři přinesou něco, s čím souhlasíme. Právo veta vždycky existovalo, ale projevovalo se tím, že to člověk nedokázal zahrát. Jak je to herectví autorské, nebo bychom ho rádi nazývali autorským, jde scéna pryč, když se netrefí do nálady. 

Máte velmi dobře rozpoznatelnou poetiku. Vychází, třeba i nevědomky, z něčeho? 
JŠ: Teď mluvím za autory, ale vždycky jsme měli rádi třeba slovenskou Stoku a Blaho Uhlára. Pak jsme se nějakým zvláštním způsobem dostali na oběžnou dráhu s Petrem Lantou, který nám dokonce několik inscenací režíroval. Pražská pětka je na nás moc pop. A Krvik Totr! Krvici jsou další spřízněný soubor, se kterým jsme se kdysi dávno potkali a konvenovali jsme si způsobem práce, nahlížením věcí, s nimi pravidelně dochází k různým fúzím. 

Jak vzniká hudba pro vaše inscenace? Pro váš humor mi taky připadá hodně důležitá…
SK: Připravovali jsme to celé s Martinem Švejdou, který přinesl texty a písničky nahrané na kytaru. Já jsem ambiciózní autor a řekla jsem, že je to na kytaru jednoduchý, já bych to potřebovala na klavír, aby to bylo veliký. Je to kabaret, nemůžou být všechny písničky na jedno brdo. Potom přišla Kateřina s další písničkou, je to taková kompilace nás všech. 

Promiňte, pokud je to příliš osobní: co bude s Puchmajerem dál po odchodu Martina Švejdy? 
JŠ: Museli jsme se s tím vyrovnat, k vlastní velké lítosti jsme zrušili Příběhy z pohřbu, vnitřně jsme je odmítli dohrávat. Sklizeň hrál na premiéře taky Martin, pak za sebe přivedl Petra Novotného. V mezidobí jsme nastudovali hru Norská žena aneb En familieoperette, která je těsně před premiérou. Celou ji napsala Kateřina a z původně plánovaného ryze ženského projektu se vinou Martinova odchodu stala celosouborovka. Co bude dál, se uvidí. Je to samozřejmě zásah, ale co se s tím dá dělat. 
SK: Jako člověk zvenčí můžu říct, že tam nefunguje ta trojice, která vždycky fungovala. Je to jiný Puchmajer. 
JŠ: Chybí tam jeden prvek. Museli jsme se učit spoustu věcí znova, objevovat produkční věci, které Martin vždycky držel a byl tím neobyčejně otravnej. Teď zjišťujem, jak velký problém je sehnat lidi, aby někam přišli, vše komunikovat a udržet. Ale daří se nám snad jít dál. 

Ptala se Kateřina Prášilová

Antonín Puchmajer D.S.

Zpět