Body positivity?

9.8.2025

S tvorbou souboru MonAmour jsem se poprvé potkal před pár lety na přehlídce v Třešti nad inscenací Dokud se randí, komediálním monodramatem o hledání lásky, které si společně napsaly samy režisérka Bety Minářů a protagonistka Monika Nováková. Ta inscenace mě nadchla coby vzácně čistá ukázka autorského mainstreamu se skvěle napsaným textem, který, jak jsem tehdy napsal, „k happy endu směřuje ne zcela předvídatelnými cestami a navíc je mu vlastní velká jazyková hravost“ a s herecky absolutně suverénní Monikou Novákovou, která má dar navázat bezprostřední kontakt s publikem a jakousi atmosféru spiklenectví, aniž by se jakkoliv podbízela.

Zatímco repertoár souboru se letos rozrostl o další autorský titul, do Hronova spletitými cestami přehlídek doputovala naopak úplně první a už docela stará inscenace Modelka XXL. Ta na rozdíl od ostatních titulů není dílem autorským, ale inscenací patnáct let starého textu, který napsala Vendula Borůvková a na jevišti se poprvé objevil v (tehdy poněkud méně radikálně intelektuálním) HaDivadle. Vzhledem k divácké zkušenosti s Dokud se randí jsem včera v Jiráskově divadle dospěl k přesvědčení, že právě text je největší slabinou této inscenace. Vlastně je to ze všeho nejvíc stand-up, ve kterém se vrší lepší či horší (a spíše opsané, než kdovíjak originální) vtipy na dané téma, navíc s docela předvídatelnou strukturou budování ušlechtilého zdání a sebeironického shození – model (prarafrázuji): každý den se stravuji absolutně vzorně × kdežto v noci, to je jiný příběh. 

Hrdinka hry Venda cyklí pár témat, dokud stačí bonmoty, nijak zvlášť srdnatě se snaží natočit jakousi soutěžní self-tape, nedovolá se pár chlapům a nakonec dojde (spíš z vůle autorky než z nějakého konkrétnějšího důvodu) k jakémusi sebepřijetí. I to stáří je na tom textu, řekl bych, znát – na mysl se mi neodbytně vkrádalo pomyšlení na sestřih nejlepších hlášek z Banánových rybiček nebo něčeho podobného z pozdních devadesátek nebo počátku tisíciletí. Dnes už se úvahy o pozitivním přístupu k vlastnímu tělu atp. vedou na podstatně jiné úrovni (ostatně i to už jsme v programu Jiráskova Hronova viděli) a z Borůvkové tak opravdu zbyla jenom lidová show.

Naštěstí je tu pořád ještě Monika Nováková se svou přirozenou existencí na jevišti, s přirozenou sebeironií, mimořádnou dovedností publikum oslovit a nedělat na něj laškovné budliky ani tam, kde k tomu text svádí spíš víc než míň. Je suverénní, ale dovede být i křehká textu a jistou míru spojenectví nás nedokonalých nepochybně dokázala nastolit. Není z toho rozhodně vrcholný zážitek a docela předpokládám, že spousta lidí se nechala statickým, nerafinovaným textem plným klišé a otřepaností třeba i trochu otrávit. Svou vděčnou diváckou adresu inscenace má také, i to jsme na Jiráskově Hronově viděli – a já jsem s ní vlastně přes všechny výhrady strávil docela příjemnou odpolední chvíli. Jen bych jakožto divadelní historik rád poznamenal, že v ní spatřuji především dějinný význam: svou úlohu sehrála coby odrazový můstek pro autorskou tvorbu sympatického dámského dua, které v dalších letech své existence dospělo k podstatnějším výsledkům.

‌

foto: Ivo Mičkal

MonAmour Mnich

MonAmour Mnich

MonAmour Mnich

Zpět