Boj zdravého člověka s nemocnou dobou

1.8.2023

Alfred „Fredy“ Hirsch. Pedagog, sportovec, sionista. Výsostně rozporuplná osobnost. Ten, který dokázal u esesáků vyjednat pro židovské děti lepší životní podmínky. Vůdčí osobnost jejich vzdělávání v koncentračních táborech Terezín a Auschwitz-Birkenau. Ten, který si vyžádal hodinu na rozmyšlenou v neřešitelné situaci. Okolnosti smrti stále opředeny nejasnostmi. Někteří sebevraždu popírají a tematizaci sexuální orientace považují za „znevažování památky“. Hrdina s citlivým srdcem. Někdo, kdo touží po lásce. Ten, který je Žid. Ten, který je gay. Možná taky Alfred „Freddie“ Hirsch. 

EEEEEOOOOO!

To rozhodně není malá vstupní hodnota. Ti z vás, kteří od Divadelního spolku Masopust viděli inscenaci Deník zloděje, museli navíc tušit, že stejný tvůrčí tým ve složení König–Nebeský–Marečková–Vlachynská–Dohnal přece nepřijde jen tak s nějakým divadýlkem. V případě Fredyho si ryze sugestivní formou pohrávají s postavou „naší“ minulosti, jejíž fragmentární příběh se sotva dá uchopit v jednoduché umělecké rekonstrukci. Náročnost zpracovávaného (a dále rozšiřovaného) torza informací navíc vyvažuje vkusná ironie, zajišťující dostatek odlehčení. Jedna nejmenovaná Minikapela hraje dvakrát totožnou píseň, ale s opačnými lyrics. Musíš bejt na sebe hodnej a Musíš bejt na sebe tvrdej. Pojďme to, čistě polemicky, zkusit aplikovat.

Fredy Hirsch recituje, zpívá, cvičí a vychovává – nelži, nekousej si nehty, buď zodpovědný. Je stejnej v životě i na hřišti. Rozumí dětem. (Zmrzku?) Oblečení stejné, myšlenky svobodné. Miloslav König hraje, zpívá a existuje na jevišti v herecké suverenitě sobě vlastní, plné zdravé přesvědčivosti i hravého zcizování. Sebastian Pöthe mu poté akurátně sekunduje v roli zástupce dětí a kdekdo by si ho mohl vykládat i jako částečný-možný odraz Hirschova mládí. A pak je tu režisér Jan Nebeský, který vytváří silné divadelní obrazy zdobené pomocí metafor, (ná)znaků a symbolů. Nejde ale o žádnou násilnost a přebujelost divadelního jazyka, nýbrž o umně cizelovanou symbiózu všech prostředků a složek. Příkladem budiž „popmoderně popkulturní“ odkaz, Mercuryho účinná parafráze, která se dále ve své metarovině propojuje nejen s Hirschem samotným, ale i zpívajícím odcizujícím (se) Königem. Dalšími radostmi je například cvik s názvem „kufr“, bušení do gymnastického magnesia (tzv. maglajze), ostentativní (v dobrém!), a další asociace kumulující, užití masek. V neposlední řadě (a mém čtení) pak podmanivé finále, které se s jasným záměrem dobírá určité hrany (ne)snesitelnosti a zvrácenosti, která tím víc atakuje, kamsi dovnitř mě samotného.

De-da-di-da-di-da-di-de-do!

Na druhou stranu by se dalo polemizovat s následujícím. Síla inscenace netkví pouze v dramaturgicko-režijně-hereckém pojetí a do jisté míry „velkolepém“ námětu. Její tažnou silou by mj. mohla (ale nemusela, a k tomu právě nenápadně mířím) být určitá „esejovitost“, Hirschovy (nejen) morální promluvy jak veřejné, tak ty sebezpytné. 

Ty navíc dramaturgyně Tereza Marečková rozehrává a poněkud komplikuje o vnořené dílo polské filozofky Jolanty Brach-Czainy. V onom leitmotivu rozporuplnosti. A nebudu lhát, ono to tomu sluší. Ale… Jak říká Fredy: „všechno jde, když se chce.“ Výpovědní hodnota a tematizace (zlo)činů v apelativnějších částech inscenace, spolu se zpíváním, na němž by se dalo také ušetřit, pak mohou temporytmus a sdělení komplikovat. Mohlo by se zkrátka zdát, že se inscenace kvůli přemíře záměrně zdlouhavé obrazivosti stává výrazně méně „user friendly“. Jsme svědky sondy do nalomené duše, která se před námi v těchto pasážích – které ještě mají všechen jevištně existující čas – odhaluje. (Nutno však přiznat, že většina je so-far-so-good skutečně ponoukavá.)

V čem by tedy mohl být zádrhel? Pokud se divák rozhodne, že na tuto místy až transcendentální kontemplaci slova, těla, srdce a duše v časově náročných divadelních obrazech nepřistoupí, nemusel by k němu příběh promlouvat. Nehledě na své téma a závažnost. Uzavře se před ním, nepustí ho dál. Každá chvilka, v níž se zdánlivě nejedná a neděje (ale tady se jedná a děje!), tak může přispět k nepřijetí díla. 

Koneckonců, to už je ale problém každého z nás. Inscenace má nezpochybnitelné kvality („musíš bejt na sebe hodnej“), ale rozhodně nejde nikomu na ruku („musíš bejt na sebe tvrdej“). A posléze se to, jestli se nám nelíbí, tříští dvěma směry. Za prvé: zcela legitimní přístup, a tedy jsem na sebe hodnej a prostě se mi takový divadlo nelíbí. Nebo za druhé, a to je horší: je to náš problém, a tedy bych si měl dát dohromady festivalovej život, abych tyto kvalitní –- leč náročný – inspiračky ustál.

Fredy

Zpět