Brambůrky nepláčou nad rozlitým mlékem, ale lehají si do něj

31.7.2023

Čtyři přátelé, společný rituál, pomeranč, Aperol, prosecco. Vyrazit na výlet a zapomenout na všechno? Náhodně, trochu na punk, bez plánu, ale všichni mají problémy, tak proč od nich neutéct. Aspoň na chvilku. Spolu. Může se stát cokoli, na všechno řekneme ano. Čtyři přátelé. Tak proč těch drinků dělají na začátku pět?*

Mnohohlasé vyprávění v minulém čase účinkující kombinují s přehráváním situací a průběžně ilustrují drobnou hereckou akcí. Zůstávají na sebe napojení – vlastně místy podléhám dojmu, že jsou více napojeni vzájemně na sebe než na publikum. Každý z nich něčeho lituje a společně přinášejí zprávu o krátkém útěku od všech problémů a o malých radostech, které si člověk může dovolit jenom tak, protože se mu zachce. Dávají publiku pocítit fascinaci dobrodružstvím, poháněni představou o překračování některých hranic a zažívání něčeho, co ještě nezkusili. Ke spolubytí, které se jim povedlo zažít, chtějí prostřednictvím své inscenace na chvilku přizvat i ostatní. Každý si s sebou na výlet veze i vlastní problém z normálního života a publikum se tak na chvilku stává svědkem intimních zpovědí. Jejich upřímnost akcentuje fakt, že příběh je opravdu jejich – tři performerky a jeden performer vstupují autenticky do svých rolí, kdy pro sebe a pro nás hrají sebe sama.

K vypravování přibírají nás, posluchače, civilním adresováním rovnou do publika a občasnou lehkou interakcí. Prezentují dokument svých zážitků, jako by nám ukazovali fotky z dovolené. I přes jednoznačnost sdělení jako by část obsahu zůstávala určena pouze pro samy účinkující. Něco zůstává v rovině nedořečeného, něco v rovině kolektivního rituálu, který náleží jenom jim. Pátá sklenička nikdy nevypitého drinku tak snad znamená někoho, kdo zmizel, kdo nemohl jet s nimi, nebo kdo jim všem schází.

Rozvernou a místy dojemnou dokumentární výpovědí se prolíná interní humor a metafora proseccovo-aperolového rituálu. Po kolektivním namíchání drinku Aperol Spritz někdo (asi Pavel) vytasí nápad na jednodenní výpravu do neznáma. Místo svačiny každý dostane lahev prosecca. I přes to, co všechno si po cestě dovolí (od porno časopisů přes wellness po kečup v zavařovačce), sledujeme paradoxně neúspěšnou snahu lahve otevřít. Po všech zážitcích přichází nepříjemný moment, kdy je potřeba vrátit se domů. Performeři společně své lahve otevřou, slijí do jednoho obřího drinku, který obřadně hodí na zem. Nepláčou nad rozlitým mlékem, ale sami ho rozlévají a lehají si do něj.

Představuji si, jak by pohlednice vypadala, kdyby si to celé vymysleli. Přeháněli by? Dokázali bychom jim uvěřit fikci o společném možná? Líbilo by se mi, kdyby před nás místo dokumentárního kousku kolektiv stavěl ještě větší poctu kreativitě svého kolektivu. Z historky „copak jsme to zažili“ by se vyklubalo „co bychom mohli zažít“. Jeli by limuzínou? Našla by Bára dalších třicet tisíc v záchodě? Byla by tam s nimi Lea? Nevím. Bavilo by mě, kdyby mě vzali s sebou o kus dál. Protože pak by ten příběh mohl být ještě o trochu víc jejich. Klidně na hranice uvěřitelnosti.

/ * Mezi představením a dopsáním článku jsem potkala členy souboru a dozvěděla se odpověď na otázku. Pro účely psaní recenze bylo předstíráno, že odpověď je autorce článku stále neznámá.

Kolik nám zbejvá

Zpět