Buď se vysekáš, anebo to zandáš

4.8.2026

Následující text je spíše takové stručné shrnutí toho, o čem jsem si povídala s Danem Kranichem – lektorem semináře RAP – za asistence rapového odborníka Pavla Skály. Je třeba dodat v první řadě trigger warning: vulgarismy, anglicismy, drug abuse. V druhé řadě: rozhovor začal zhurta, když se Dan s Pavlem začali přít o vlastní pocity z nového alba Danovy kapely P/\ST Fotr. S albem, které tematizuje mimo jiné osobní zklidnění a nachází se na něm taky track Je mi třicet, nejdu nikam, kapela obrazila už spoustu festivalů. Možná až dost…  

V rámci toho zklidnění jsi zmínil, že jste s P/\STí hráli letos už na spoustě festivalů a máš toho dost. Ale teď jsi na Hronově a zase pracovně… 
To je srdcovka! Jsem tady trošku na dovče, jedu sem z lásky. Jezdil jsem sem před osmnácti, skoro dvaceti lety s partičkou asi deseti lidí, mimo jiné s Kryštofem Bartošem a Tomášem Havlínkem – a byli jsme tady každej den zhulený, prostě totálně zmaštěná parta. Po dlouhé době jsem přijel, stál jsem na náměstí a říkal jsem si: „Ty vole, já jsem lektor na Hronově.“ A přišlo mi to jako totální joke. 

A co je na tom joke? 
Protože jsem tady byl jako totální pankáč! Poslední ročník jsem přijel stopem a spal na Zbečníku pod širákem v mraveništi, vole, nezaplatil jsem nic. Bylo to skvělý, byl jsem mladej, bylo mi to jedno, žil jsem. To jsou obrovský a důležitý vzpomínky. A teď tady mám mít zodpovědnost. Ale byly to pro mě formativní léta předtím, než jsem nastoupil na herecký školy. 

Co je vlastně tvůj background v amatérském divadle? 
Chodil jsem na dramaťák na Prosek k Zoje Oubramové a hodně jsme se věnovali recitaci. Jezdil jsem na Wolkráče...  

… a byl jsi laureát! 
Byl jsem laureát Wolkrova Prostějova.

Pamatuješ si, cos říkal za texty?
Říkal jsem Medvídka Pú, Jak jsem snědl psa – to byl text o námořníkovi, který byl nucený sníst psa. Třetí text si moc nepamatuju, ale možná to byl rok, kdy jsem byl laureát. Byla to zpověď kluka, který byl z něčeho obviněný a byl u výslechu. Nepamatuju si z čeho, ale vím, že se probudil v Chuchli.

Jednou jsi byl i v porotě v krajském kole Wolkráče. Jaké to bylo? 
Zvláštní. Já jsem vůbec nevěděl, co těm lidem mám říkat. Myslím si, že jsem docela humble člověk, a pořád se nedokážu srovnat s pozicí, ve které někomu říkám, jak má něco dělat. Ale u té rapové dílny to beru celé jako hru. Jdeme si to užít, bavíme se freestylem a vymýšlíme texty. Nikoho nehodnotíme a jde jenom o to, abychom si to všichni užili. Když si z toho někdo něco odnese, tak je to jenom věc navíc. Pedagoga dělám úplně poprvé a teprve to nacházím. Myslím ale, že moje největší hodnota je v tom, že umím lidi pro něco nadchnout. 

Pavel Skála: Já s tím mám jako pedagog obrovskej problém. Můžeš lidem dát nadšení, ale na umění podle mě není žádný návod. 
Není, jasně že ne. Ale máš návod třeba na to, jak postavit hook nebo jak psát šestnáctku. Víc jim nemůžu vysvětlit, ale vlastně nemusím. To je na tom to nejlepší, oni jsou velmi intuitivní a strašně jim to jde. 

Kdysi mi někdo řekl, že máš jednu z nejlepších flow v českým rapu. 
Ale to je pravda! 

Ale co to znamená? 
Flow je, že dobře lámeš slova do beatu a dobře to umíš celý prodat. Podle mě je to celkový projev rappera.

V anotaci semináře jsou i další termíny – punch a groove. Můžeš prosím udělat rychlý rapový slovník? 
Punch vychází z punchline, což je vtipnej rým na konec. Vystavíš čtyřku, což jsou čtyři verše, a v ideálním případě v tom posledním verši uděláš pointu, která se správně zarýmuje, správně do toho zapadne a ještě k tomu je vtipná. A groove je, když dokážeš ve flow, kterou jedeš, správně nasednout na ten beat. Jako do křesla, je to takový houpání.

A dá se to natrénovat, nebo je potřeba mít k tomu předpoklad?
Myslím, že k tomu člověk musí mít předpoklad. Musí cítit hudbu a rytmus. A zároveň v tomhle případě to děláme jako něco, co nás baví. Když to dělá člověk, který rytmus necítí, ale najde v tom smysl a pobaví ho to, tak mám splněno. 

Když spolu teď mluvíme, tak jsi fakt sympatický člověk, ale z tvojí přítomnosti na stagi jde skoro strach. Je to role? 
Vždycky říkám, že jsem to hyperbolizovanej já. Ale je to typ role. Rapová persona a rap vychází z toho, že stage je tvoje, máš si to tam přijít vzít a všemu tam vládneš. Mezi trackama se to snažím vyrovnávat, cíleně se shazuju a snažím se komentovat to, co na stagi dělám. S novým albem se to ale posouvá víc do fóru a nadhledu. Dřív jsme byli hodně temný, striktní a ostrý. 

(Přicházejí dvě frekventantky, které od konce semináře do deseti hodin večer psaly rapový text. Dan vypadá pyšný. Doporučuje jim během seminářového výstupu často koukat do lidí a společně vyjadřují předpoklad, že to bude hrot.)

Jak to vaše hraní v semináři probíhá? 
Postavil jsem si strukturu a jdu od základního chytání rytmu přes rapování do beatu a rozmlouvačky. Rapovali jsme svoje jména, scatovali jsme do metronomu, dělali jsme body percussion a pak jsem je rovnou vrhnul do freestylu. Mám pocit, že se mi podařilo nastolit důvěru a nebojí se jít z nuly a do úplnýho trapna. O tom to je – ve freestylu se buď vysekáš, anebo to zandáš. 

Pavel Skála: Mě by zajímalo, co je rap.
Ty píčo. Pro mě je rap víc věcí. Je to forma, na které leží takový nános pravidel, který už v dnešní době neplatí nebo nedávají smysl: třeba ulice. Hraní si na ulici je v českých reáliích přece úplná píčovina. A zároveň je rap celej můj hudební život. Ale spíš než lifestyle je to pro mě forma, která se dneska prolíná do jiných stylů.

Specialita P/\STi je třeba dělat scénickou hudbu antickým dramatům, máte za sebou inscenace Šílený Herkules v rámci Antické Štvanice a Smutek sluší Elektře v Činohře NdB. 
Nolan do Odyssey obsadil jako barda a vypravěče bájí Travise Scotta. Tak jsem říkal: „Kdo tady byl první, že jo?!“ 

Není teda v rapu něco antického a prazákladního? 
First things first. Je to černošská hudba, která byla vždycky postavená na obřadnosti, rytmech a zaklínání u ohně. Z toho všeho rap vlastně vychází. Takže možná jo, ale zároveň mám pocit, že je to teď spíš populární. Specializuju se na rapové muzikály a hodně lidí je chce. Ale teď to předáváme: celé to napíšeme a předáme hercům. A to mě baví moc. 

Pavel Skála: Divadlo, nebo hudba?
Vždycky obojí. Divadlo je moje srdcovka a moje kořeny. Dneska to už víc přebírá rap, hudba mě teď živí. Poslední dva tři roky to roste a třeba tohle léto hrajeme největší československý festivaly. Přijde mi super, že to spojuju, a našel jsem si svoji roli někde mezi. Dostávám rap do divadla a naopak. 

Pavel Skála: Promiň, jo, ale já si myslím, že divadlo je vlastně rap.
Měli jsme fázi, kdy nám to všichni omlacovali o hlavu, a možná jsme se trochu styděli za to, že jsme chtěli dělat hudbu, i za to, že jsme divadelníci. Už jsme se s tím ale smířili a naopak vědomě používáme zbraně, které nám divadlo dalo, k tvorbě hudby a performance na stagi. V Klicperově divadle jsme dělali Cyrana a kámo. Jiří Zapletal, kterej nikdy nerapoval a neposlouchal rap, hraje Cyrana a má tam třeba pětiminutovej track, u toho šarmuje a dává to. Je to král a je to podle mě jeho životní role. 

A tys potom rapoval i jako Hamlet v Jihočeském divadle. 
Já jsem ale hodně nechtěl. To bylo po spoustě inscenací, ve kterých jsem rapoval. Nakonec jsem tam měl dva tracky – dva hlavní Hamletovy monology – a nebylo to tak hrozný. 

Když jsem tě prosila o rozhovor, říkal jsi, že se tě stejně všichni ptají, co ti divadlo dalo k rapování. Zdá se mi, že je to škatulka, která tě štve.
Chtěl bych teď být obsazenej v nějakým normálním projektu, kde budu prostě jenom hrát a nebudu rapovat. Tyhle inscenace mi teď pomalu dojíždí. Ale teď budu dělat velkej rapovej projekt, kde jsem dostal volnou ruku. Je to koprodukce se Spitfire Company, režíruje to Petr Boháč, píšu to s Danielou Samsonovou a dostal jsem volnou ruku v castu. Je to through-composed rapovej muzikál, asi první v Čechách. Těším se na to, protože to není „obsadíme si tam Kranicha s tím, že nám udělá pár rapovejch čísel“, ale je to pro mě velkej autorskej úkol. 

Na závěr prosím o promo na dnešní předváděčku. 
Bude to banger. Budu tam rapovat já, ale hlavně tam bude rapovat čtrnáct lidí, který jsou každý úplně jiný a všichni jsou fantastický a skvělý a jsou nadšený. A to je to hlavní.

autor: Kateřina Kubák Prášilová (a Pavel Skála) / foto: Ivo Mičkal

Dan Kranich

Zpět