Byl to jen fragment z balíčku slibů

6.8.2024

Velmi mladé, agilní divadlo dNO z Namestova přivezlo pozoruhodnou, interaktivní inscenaci No Land. O této inscenaci i o další tvorbě souboru jsme si povídali s autorem a režisérem Lukášem Kubíkem. 

Jaké byly okolnosti vzniku vašeho souboru, s čím jste do toho šli? Myslím, že se vám okamžitě podařilo zaujmout velmi neobvyklým způsobem, tematickým i formálním zpracováním lokálních témat.
My jsme vznikli v roce 2020. Popudem ke vzniku souboru bylo, že jsme se s manželkou Danielou (v představení hraje opuštěnou manželku) vraceli na Slovensko po deseti letech z České republiky, z Brna. A to stěhování nazpět domů provázela taková krize v našem vztahu, která vyplývala z toho, že manželka se vrátit nechtěla. Je vystudovaná herečka, v Brně měla angažmá. Já jsem měl ale touhu vrátit se domů (asi nějaké volání kořenů!), abychom tu působili a odevzdali domácí půdě něco nazpět, co jsme se naučili ve světě. Jeden ze slibů, které jsem jí dal, byl, že dáme dohromady vlastní divadlo. Aby bylo jasno, v Námestove je jen Dům kultury a není tam žádná jiná kulturní instituce jako galerie, muzeum, a už vůbec ne divadlo. Vrátili jsme se v roce 2018 a vzápětí přišla pandemie. Byla to těžká doba na fungování, o to více nepříznivá pro vznik divadla. Nicméně jsme se do toho pustili, a tak divadlo vzniklo u nás v obýváku. Naši první inscenaci Judenrein (2020) jsme hráli venku, v ulicích města, protože tehdy bylo zakázané setkávání lidí v interiérech. Byla to inscenace o historii židovské komunity v našem městě, která v době 2. světové války zanikla. A při tvorbě této inscenace jsme zjistili, že nás baví divadlo, které se věnuje domácím tématům, nějakému ponoru do historie židovské komunity, ale i do historie města vůbec. A za ty čtyři roky se nám podařilo takovým způsobem prozkoumat už pět témat. Vzniklo pět inscenací, které vycházejí z historie našeho města či širšího okolí. Vzniklo to jaksi spontánně, nevstupovali jsme do toho s přesným plánem, že právě tohle budeme dělat, že to bude náš program. Ale takhle už pár let tvoříme a působíme.

Vy jste sem přijeli v rámci doporučení mezinárodní organizace AITA/IATA – účinkovali jste s tímto projektem už někde jinde mimo Slovensko?
Ne. S divadlem je to v tomto směru všeobecně těžké, a tak je skvělé, že máme s Českou republikou takovou možnost spolupráce a výměny. Protože divadlo, když je jazykově vázané, a v tomto případě obzvlášť, může být v cizině nesrozumitelné. Je super, že vám jako bratrskému národu můžeme vyprávět tento příběh, kterému by jinde nemuseli rozumět. Takže v zahraničí jsme poprvé, ale doma už jsme to hráli více než 60× a loni jsme vyhráli Scénickou žatvu. Takže se dá říci, že je to úspěšná inscenace jak pro odbornou veřejnost, tak hlavně pro diváky.

Zajímalo by mě, jak jste postupovali při přípravě inscenace. Fakta, která zazní, bezpochyby vyžadovala rozsáhlé rešerše. Odkud jste čerpali?
Zdroje jsou různé. Ale vždycky začínáme nějakou orální historií, vyptáváme se. Pokud je to událost, kdy ještě existují žijící pamětníci, i když už velmi staří, je to pro nás první krok. Mnohé se dozvíme i od potomků z těchto rodin. A potom začínáme pátrat v archivech (v tomto případě ve Státním archivu v Bytči). Právě tam nám poskytli hodně materiálů. Na vzniku této inscenace jsme spolupracovali s paní docentkou Naništovou, která zpracovala ve své disertační práci psychologické působení události, při které lidé ztrácejí domov (jako je případ války, živelné katastrofy či civilizační zásah). Ta práce nám velmi pomohla. Snažíme se zdroje hledat všude možně, kde se nám otevřou dveře, kde jsou lidi ochotní povídat. A celý proces nám trvá několik měsíců, v případě této inscenace to bylo přibližně půl roku. Samotný inscenační proces je rychlý, když jsme na to dobře připravení a je nám jasné, co bychom chtěli divákům říci.

Jste ovšem jak vůči hercům, tak divákům dosti nároční... Začněme od toho, že prý s sebou vozíte zeminu o váze cca 700 kg.
To bylo na počátku, ale myslím, že se z toho množství během repríz už nějakých 100–150 kg vytratilo.

Působí to na pohled jako písek, ale při rozhrnutí jsem cítila vůni hlíny.
To je originál jílovitá oravská zemina, takový druh země tam máme. Je to velmi dobrá hlína na hrnčířství, když si představíte tu lepkavost. Akorát, že po těch šedesáti představeních je už rozdrolená na prášek.

Jak to bylo s nápadem přestěhovat během představení diváky? Existoval už na začátku?
Když píšu scénář k inscenaci, jako architekt začínám s nějakou prostorovou představou. A součástí té prostorové představy bylo i tohle, byť je to přímočaré. Zdálo se mi efektivní, když v příběhu jsou lidi nuceně přesídleni, což jim bylo velmi nepříjemné, nepohodlné, aby divák zažil něco podobného, byl vyhozen ze svého komfortu, a tak mě napadlo, že i je přemístíme na druhou stranu prostoru. V prvních představeních to bylo na úrovni testování, jestli vůbec budou diváci ochotni na takovou věc přistoupit, participovat. Šli jsme do toho rizika a musím říci, že se nám nestalo, aby diváci nespolupracovali. Myslím, že i díky tomu si můžou lépe uvědomit poselství inscenace. 

Mají postavy, které se tam objevují, konkrétní předobrazy?
Jsou to takové skici postav, které nejsou úplně otrocky interpretované, ale například postava toho „psíka“, pomocníka, který všude pobíhá, je velmi dopodrobna interpretovaná postava. Tam jsme měli vzor jednoho pána, jmenoval se Bolibruch, a on nám svůj životní příběh odvyprávěl s tím svým speciálním akcentem (který herec napodobuje, ale při reprízách se už ztrácí – tj. krátí se slova i slabiky), jak se z chudé rodiny stal učněm a pak postupoval výše. Další postavy jsou větší schémata, např. postava úředníka přicházejícího jako symbol státní moci, který zasáhne do soudržného kolektivu. Další postavy jsou takový mix osudů různých lidí, ale mnoho „šťavnatých“ replik je doslovně použitých (např. žereme maďarský chléb). Jsou to přímé citace lidí, kteří nám to vyprávěli. 

Viděli představení někteří z pamětníků?
Viděli. A reagovali velmi emotivně. Nejstarší divačku jsme měli více než devadesátiletou. Byla to velmi stará paní s chodítkem, bylo vidět, že vůbec přijít do toho divadla pro ni bylo těžké. Byla v slzách, nešťastná a dojatá z těch vzpomínek, ale zároveň nám strašně děkovala, že se nám podařilo interpretovat ty pocity, které oni prožívali. Ti diváci, kteří si to pamatují, nebo jejich potomci jsou ti nejcennější diváci. Vždycky si po představení přijdou popovídat a to jsou silné momenty.

Vy tedy programově zpracováváte historii místa, kde žijete. Už máte námět na další inscenaci? 
Ano, teď pracujeme na inscenaci, která se jmenuje Hranica, a řešíme v ní diplomaticko-vojenský konflikt mezi Československem a Polskem po 2. světové válce, kdy Polsko vzneslo nároky na československé území, které mělo patřit vznikající Československé republice. Ta část Slezska, kterou si ČR nárokovalo, zůstala nám, a ta jedna třetina Oravy, která byla 70–80 let součástí Uherska, připadla Polsku. O celém tom procesu děláme inscenaci, která bude mít premiéru v září.

Říkal jste, že jste architekt, věnoval jste se divadlu ještě před návratem na Slovensko?
Jen jako divák, ale dost aktivní, jsem odchovaný na brněnských divadlech, na Háčku, Huse, a kromě toho jsem dělal scénografie, většinou nějakých studentských věcí. Divadlo mě bavilo, ale nikdy jsem ani nepomýšlel na to, že bych se ho pokoušel tvořit. A pak jsem zjistil, jak blízko má k architektuře, že je to umění, které zobrazuje člověka v prostoru. Tohle mají architektura a divadlo společné.

Ptala se Jana Soprová

P.S.: Pokud máte pocit, že jste divadlo dNO už na JH viděli, paměť vás neklame. Bylo tady v roce 2022 s inscenací Hra na Boha.

dNO Námestovo, SK

Zpět