Časem nám vzniklo takové údolí, které jsme zužovali

10.8.2024

Rozhovor se stal volným pokračováním představení, kdy se ke slovu razantně přihlásil Michal a ostatní mezitím strkali k reportérce desetiletou stydlivou Veroniku se slovy: Musíš, když hraješ hlavní roli… 

Ty jsi tedy Miluška?
Verča: Doopravdy ne, ale hrála jsem si na ni.

A jak se ti hrálo mezi všemi těmi velkými lidmi?
Verča: Dobře… hm. 

A jak se stalo, že jste se takhle dali dohromady?
Michal: Soubor Divadla Vydýcháno má dlouholetou tradici, ale po covidu vznikal vlastně znova od začátku, sice se stejnými pedagogy, ale zcela novým kolektivem. Nejdřív se zkoušelo, jestli se hodíte do kolektivu a jste schopni divadelně tvořit. Začali jsme postupně společně pracovat ve věkově dost rozdílné skupině. Tvoříme spolu dva roky a za tu dobu se kolektiv mírně obměnil. Získali jsme naši skvělou novou „Milušku“ nebo Kačku, někteří lidé odešli. Ale stále spolu skvěle fungujeme – díky tomu, jak dlouhou dobu jsme dali tomu, abychom se stmelili a fungovali jako jedno těleso.

Jak jste přišli na téma inscenace? 
Michal: To je zajímavá otázka: k tématu jsme se dostali velkými oklikami a zároveň poměrně přímo. Na začátku dostal soubor za úkol pobavit se o tom, co nás vlastně trápí, čím procházíme. Sepsali jsme si to, dali ty naše myšlenky dohromady. A časem nám vzniklo takové údolí, které jsme zužovali, až jsme se dostali k téhle knížce, do které se to různými směry promítalo, a pak jsme se dali do práce na představení. Ono se původně jedná o poměrně krátkou povídku, ve které ale bylo všechno, co jsme v těch našich myšlenkách před dvěma roky měli, a to jsme se rozhodli ztvárnit.

Je tam hodně pohybu, muselo dát dost práce udělat tu choreografii. Jak vám to šlo?
Michal: Měli jsme mnoho soustředění, kde jsme celé víkendy intenzivně pracovali. Hodně jsme tam dělali právě ty pohybové věci, různé specifické techniky. Dělali jsme to i na našich týdenních zkouškách, kdy představení vznikalo. Měli jsme nasbíráno mnoho pohybového materiálu, ze kterého jsme při samotném skládání příběhu vybrali to nejlepší. To, co nám bylo nejpříjemnější, jsme tam potom mohli napasovat velmi jednoduše. I když samozřejmě při přípravě byly i nějaké více čí méně kritické momenty, třeba držení plachty, která padá…

Jak to bylo s těmi akrobatickými kousky, kdy přelézáš po tělech svých spoluhráčů, Verčo? Bylo to pro tebe těžké?
Verča: Já jsem zvyklá, protože lezu po stromech a s tátou po skalách.

Chcete mi říct nějakou perličku z přípravy?
Tonda: Perliček byla spousta, jak při zkoušení, tak při samotném hraní. Kolikrát se nám staly takové zvláštní problémy, ale pohráli jsme si s nimi a vyvázli jsme z nich. Rád bych ještě zmínil, že jak v představení hrajeme na hudební instrumenty, tak si opravdu ve volném čase moc rádi zahrajeme, vlastně máme i takovou malou kapelu. 

Ptala se Jana Soprová

Divadlo Vydýcháno, ZUŠ Liberec

Zpět