Černé díry mají vlasy

4.8.2023

Současné české žánrové drama aby člověk vskutku pohledal. Všichni dramatici a dramatičky pořád řeší nějaké globální, psychologické nebo rodinné problémy, žertují na témata mezilidských vztahů, stárnutí nebo politiky, ale pořádnou pokleslou literaturu pro divadlo dnes píše málokdo. 

Jinak je tomu však v Suchdole nad Lužnicí. Principálové tamního divadelního spolku SUD Lenka a Vít Chaloupkovi se okrajových žánrů vskutku nebojí. Za sebou mají dramatizace Poláčkových příběhů kouzelnických bratří Edudant a Francimor a Verneova vědeckofantastického románu Honba za meteorem; já osobně jsem již měl tu čest setkat se s doylovským apokryfním detektivním dramatem Sherlock Holmes: Zrození zla a týden před začátkem letošního JH měli v suchdolském KC premiéru s westernovou komedií WES. Tu však ještě nikam z Třeboňska nevyvezli, na letošní Hronov se probojovali se sci-fi pohádkovou eko-groteskou Za pět minut dvanáct. (Víc žánrové už to snad být ani nemůže.)

Apelativní příběh o princezně-planetě Gala (vzhledem k tomu, že reprezentuje Zemi, je jistě její jméno myšleno jako derivát paradigmatického Gaia), která trpí nedostatkem přírodních surovin a znečištěním a kterou zdánlivě může zachránit jen blízký poměr s jinou planetou, zní skutečně jako triviální ekoteroristická agitka. Zejména když se opravdovým zachráncem stane její vlastní souputník, rozumná vševědoucí entita Menor, malý mozek (lidstva), který se umoudří a rozhodne se, že svůj chladný vztah ke Gale obrátí v lásku a pochopení.

Jenže ono to tak jednoduché není. Autoři a inscenátoři si velmi zkušeně a poučeně pohrávají s pohádkovými principy a logikou (více viz Hniličková, Jana: Prozření starého mrzouta a Kubák, Ivo Kristián: Ve světě sněhu a magorů in: Zpravodaj 93. JH č. 4/2023, str. 6 a 7. Hronov: KIS. ISSN neuvedeno, dostupné online). Nechávají Menora projít pouť za svojí láskou vesmírem, potkat několik personifikovaných reálných kosmických těles (planety, černou díru, rudého obra a bílého trpaslíka) a několik bytostí neexistujících (intergalaktická telefonní spojovatelka a bílá díra), splnit ty správné úkoly a dostat za to ty správné odměny, aby se předivo příběhu neubíralo příliš přímočaře a hrdina mohl projít svojí zásadní proměnou. To všechno se děje za použití replik a dialogů, jejichž vtip je založen většinou na záměně pojmů antropologických v běžných větách za pojmy technologické nebo astronomické. A také za použití trashové estetiky výpravy, ve které bublinková fólie slouží jako zadní prospekt, případně kus ohebného izolovaného hliníkového potrubí nahradí svatozář fiktivní bílé díry. Prostě jako výpravný hollywoodský velkofilm s rozpočtem 7 dolarů. Celý tenhle podivný cringe je doplněn často doslovným karikovaným herectvím a odkazy na popkulturní sci-fi fenomény (např. robot Menor je stylizován kostýmem i pohybem do androida C3P-O z Lucasových Hvězdných válek).

Inscenace je to podivná. Tři čtvrtě hodiny pomrkává do publika a drží divákovu pozornost, neboť sotva skončí jedna absurdní situace, přebije ji jiná, ještě absurdnější. Jenže estetikou, hereckým projevem i zvukovým designem a doprovodem je v něčem nesnesitelná a poselstvím trochu zbytečná: přijmeme-li totiž můj výše uvedený rozbor, je to přesvědčování přesvědčených – samozřejmě že Zemi musíme zachránit my sami! A tak alespoň z hlediska relativistických teorií přináší zásadní obrat: vyvrací totiž explicitně prezentovaným důkazem padesát let starý teorém Johna Archibalda Wheelera, že černé díry nemají vlasy.

Za pět minut dvanáct

Zpět