Českolipský poklad z půdy

2.8.2023

„Hrací prostor 4 × 3 metry. Základní světelné vybavení. Obdélníkový stůl, dvě židle.“ To není začátek recenze ani scénická poznámka, ale surové technické podmínky českolipské inscenace Lionel, Maude a prst Jacksona Pollocka amerického dramatika a režiséra Stephena Sachse. DK Jirásek (netřeba představovat) reprezentovaný jeho dvěma zasloužilými členy Vlaďkou Zborníkovou a Václavem Klapkou (ani jednoho také netřeba představovat) se u nás i v zahraničí úspěšného kusu v překladu Pavla Dominika ujali společně zároveň jako herci i tvůrci.

Oněch požadovaných dvanáct metrů čtverečních prostoru Zborníková-scénografka zaplňuje množstvím harampádí, jež má evokovat stísněný prostor obytného karavanu, v kterém postava chudé a prosté Maude Gutman, kterou ztvárňuje Zborníková-herečka, žije a především přechovává dosud neobjevené plátno s domnělým Pollockovým autorstvím. Do tohoto světa nechává Klapka-režisér vstoupit Klapku-herce představujícího až autisticky upjatého kunsthistorika Lionela Percyho, který přijel tuto domněnku vyvrátit nebo dokázat.

A je to doopravdy krásné jako setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole! Oba protagonisté křepčí svůj tanec mezi vejci v přecpaném mobilheimu a Sachsův text jim v rytmu této kompozice vskutku pomáhá. Kdyby mi floskule „herecký koncert“ nepřišla dnes již tolik otřepaná, nebál bych se ji v popisu této činohry použít.

Skoro jako by se zdálo, že tomu není co vytknout. Ale přeci jen při hlubší analýze některé problémy shledávám. Tím prvním je fakt, že Sachsův text se odehrává v reálném čase, tedy líčí události zhruba hodinové Percyho návštěvy u Maude. Pro některé zlomy jejich osobností a vzájemného vztahu je to prostě příliš krátká doba, a tak náhlá opilost, vystřízlivění nebo upřímnost působí občas dosti nahodile (byť se inscenátoři snaží, aby proměny nenastávaly zničehožnic – Lionel tak nejdříve vyláme pět panáků, aby bezprostředně poté mohl být opilý). Druhým problémem je fakt, že mimo onoho stolu a dvou židlí tvoří zmíněné harampádí na jevišti odhadem sto různých drobných rekvizit a předmětů. A téměř každý tento objekt se v průběhu oněch šedesáti minut mnohdy až několikrát použije v rámci nějaké mikrosituace. Herci tak neustále odněkud něco někam přemisťují, na něco sahají a berou to do rukou, něco vyjímají nebo vysypávají z příruční tašky, něco hází nebo naopak chytají. Vrcholem absurdity přehršle těchto akcí je pak Klapkova etuda s plyšovým medvídkem, kterého posprejuje deodorantem, neboť nejspíše (ta hračka) zapáchá. Proč?

Příběh (mimochodem inspirovaný skutečnými událostmi) má několik dramatických zvratů, je vtipný a představení má zcela snesitelnou stopáž. Není třeba způsobovat v divákovi takové zahlcení. Ostatně ony technické požadavky uvedené v úvodu jsou přesně to, co tomuto příběhu spolu se skvělou herečkou a výtečným hercem stačí.

P.S. Zvířátko na konec. Zhruba v polovině hry pronese postava Lionela Percyho monolog, vysvětlující jeho dobrovolný odchod z pozice ředitele prestižní newyorské galerie, který nápadně připomíná následující úryvek:

… své působení … neshledávám dostatečně funkční z důvodu příliš rychlého vývoje doby … nemluvím ani tak o umění, jako o fenoménech souvisejících s jakousi vypjatostí doby, již vnímám jako spíše omezující než osvobozující. … Těžce nesu celospolečenskou až pedantskou kontrolu údajného korektního pojmenovávání věcí. … Mám na mysli lidská práva, emancipaci menšin, lidí s jinou sexuální orientací, genderovou problematiku a názory spojené s rasovou nespravedlností, jakož i respekt k odlišným kulturám. Tyto hodnoty jsou mi svaté, a přesto pociťuji … nesoulad a generační osamocenost v nazírání na ně.

Zajímavé, co? Sachs napsal hru (pod názvem Bakerfield Mist) před devíti lety, Jiří Černický výše citovaný dopis zhruba před měsícem.

Lionel, Maude a prst Jacksona Pollocka

Zpět