95. Jiráskův Hronov 1. – 9. 8. 2025
Cesta k zamyšlení o našich národních hrdinech
4.8.2022
Rozhovor s Hanou Mathaserovou, ředitelkou D21
Divadelní skupinu D21 (někdejší Malé vinohradské divadlo) znám od doby jejich vzniku. Herecká skupina Vyšší odborné školy herecké pod vedením Václava Martince (a také Feng-yűn Song a Antonie Hegerlikové) se rozhodla po studiu zůstat spolu a založit divadlo. Měli štěstí, v restituovaném domě na pražských Vinohradech jim otec ředitelky Hanky Mathauserové poskytl truhlářskou dílnu ve dvoře, kde vybudovali divadlo. Společně s Václavem Martincem vytvořili koncept, jehož cílem bylo „vychovávat si diváky od nejmenších do dospělosti.“ I když mají většinou plno, a koncept stále funguje, divadlo je tak malé, že se bez dotací nemůže uživit. Zvláště dnes, kdy cena energií stoupla více než o 300 %. Co s tím? Přitom umělecky soubor stále roste, a na divadelní mapě má své pevné místo. Do Hronova přijel s inspirativním představením Emil čili o Háchovi. S Hanou Mathauserovou jsme si povídaly po představení, kde hrála společně s Ivanou Machalovou slavnou dvojici V+W.
Letošní sezóna je pro vás velmi rozporuplná. Na jedné straně zažíváte vítězné pocity s představením Emil čili o Háchovi, které získalo hned několik ocenění (nejnověji Cenu Marka Ravenhilla za nejlepší inscenaci současné hry), na druhé straně jste nedostali grant, který je bytostně důležitý pro přežití souboru. Jak tuto situaci vnímáš ty osobně?
Myslím, že to jsou ty paradoxy. Vnímáme to jako výzvu. Máme ohromnou radost z toho, že jsou nějaké důvody k radosti a k tomu se snažíme neházet flintu do žita. Kdyby nebylo to vyvažování, bylo by strašně jednoduché říct: tudy cesta nevede a fakt není důvod, proč v tom setrvávat, proč se o něco snažit. Ale když má člověk důvod, když vidí, že jeho práci někdo oceňuje, a není tedy úplně zbytečná, tak se rozhodne vytrvat. I když to znamená, že v současné situaci nás čeká nejméně půl rok bez honorářů, bez výplaty. Takže se zamýšlíme nad tím, co udělat pro to, abychom nebyli oceňováni jen na úrovni umělecké, ale abychom byli zároveň vnímáni jako něco potřebného, co je nutné podporovat finančně. A věřím tomu, že když ta jedna věc zazáří, tak se k tomu přidá a sepne i ta druhá. Fakt se o to chce snažit a rozhodně nejsme zapšklí, a nemyslíme si, že nás někdo nemá rád. Jen si prostě myslíme, že musíme udělat víc, snažit se dokázat, že tady máme svoje místo.
Jak dlouho vlastně existujete? Chystáte v dnešní situaci nějaká opatření?
Je to devatenáct let, soubor jsme založili v srpnu 2003. Oslavili jsme tedy nedávno osmnácté narozeniny, seznali jsme, že už jsme dospělí, že bychom se měli ohlídnout za tím, co jsme udělali a začít se chovat odpovědně. Poté, co jsme se dlouho věnovali široké divácké základně od nejmenších až po dospělé, letos jsme seznali, že je čas opustit určitou diváckou základnu, ty úplně nejmenší, a přenechat ji těm, kdo to dělají dobře a věnují se tomu. My si ponecháme to, co jsme si vyzkoušeli díky projektu Evropské unie, kdy jsme hráli především pro vyšší stupeň základních škol a střední školy (ale samozřejmě budeme hrát i pro večerního diváka). Chceme se v tomto smyslu profilovat, díky projektu máme vytvořený velice dobrý základ pro to, jak to dělat, máme pracovní a metodické listy ke každému představení, máme velké množství pedagogů, kteří s námi komunikují. Myslím, že naše síť spolupracovníků je úplně jedinečná. Navíc je krásné, že ti pedagogové jsou našimi přáteli, jsou zapojeni v Klubu přátel divadla, chodí na večerní představení, podporují akce, které vůbec nesouvisí s těmi školními představeními. Večer po představení pak u skleničky debatujeme o tom, co děláme a co chceme dělat dál. Díky tomu věřím, že to má smysl. Touhle cestou chceme pokračovat a když odhodím skromnost, můžu říci, že zkušenosti v této oblasti máme ohromné a že bychom je rádi předávali a sdíleli s dalšími divadly, která se zabývají teenage divadlem, časem možná i na nějaké oficiální platformě. Zatím ale zůstáváme a komunikujeme na zcela neoficiální úrovni, což je nejen velmi příjemné, ale i přínosné.
Do Hronova jste přijeli s představením Emil čili o Háchovi. Tím jste výrazně nakousli politické téma. Chcete v tom nějakým způsobem pokračovat?
Určitě. Ale je nutno říci, že to nebyl Hácha, kdo nakousl politické téma. Už předtím jsme u nás v divadle volili témata, kam se promítala politická a společenská situace. Velice dobrým příkladem toho byl určitě Kryl aneb Zmrdtvýchvstání zažít Jirky Ondry, Jarryho Král Ubu nebo Havlova Audience. To byla představení, která vybízela ke společenské debatě. Strašně jsme si to užívali, a Hácha byl jenom takovým přirozeným pokračováním. Je pravda, že tato inscenace měla štěstí, že si jí všiml divadelní - a nejen divadelní - svět a že rozpoutal určitou diskusi. Už teď můžeme říci, že v sezóně 22-23, která ponese v D21 název Amputace srdce, budeme pokračovat ve spolupráci s Kubou Vašíčkem a Tomášem Jarkovským, budeme se věnovat období Mnichovské dohody, Beneše, Nečase. Bude to opět autorská inscenace, a pevně věříme, že bude stejně úspěšná jako Emil.
V souvislosti inscenací jste u vás ve dvoře udělali Háchovi sochu…
Je to busta. Náš dvůr, který je soukromým subjektem, nemá sice ve společenském prostoru takovou váhu, ale pro nás to má úplně stejný význam. Přejmenovali jsme to místo na Dvůr doktora Emila Háchy, kde nikdo nikoho nesoudí, dali jsme tam pamětní ceduli a Háchovu bustu, která je dílem scénografa inscenace Karla Čapka. Díky tomu, že se toho chytili zástupci z jeho rodiště Trhových Svin, stala se z toho neuvěřitelně příjemná společenská událost a následně jsme byli účastníky konference v Trhových Svinech o Emilu Háchovi. Pojmenováním našeho dvora jsme se symbolicky pokusili zlomit to prokletí, o kterém mluvíme v naší inscenaci - že po Masarykovi bylo dvacet let po pádu komunismu pojmenováno 277 ulic a náměstí, zatímco Hácha zůstává ve veřejném prostoru naprosto nepřítomen. Jsme tedy v tomto ohledu první, ale určitě nebudeme poslední.
Text napsal Tomáš Jarkovský jako autorskou záležitost, ale zajímalo by mě, nakolik jsou ty citáty autentické?
Autenticita původních textů je většinová, včetně toho, že Hácha měl přezdívku Havel. Tomáš Jarkovský se inspiroval ve velké míře knihou Víta Machálka Prezident lidskosti, což je neuvěřitelné dílo, které se zabývá životem a dílem doktora Emila Háchy od té doby, co byl vlastně osloven a než začala ta epizoda s jeho prezidentováním. To byl hlavní zdroj, ze kterého jsme čerpali, všechny projevy, které tam zaznívají, jsou absolutně autentickými přepisy jeho skutečných projevů. Stejně tak citace z doby, kdy končí jeho éra, i po jeho smrti, kdy se mnozí vyjadřovali k jeho životu a činům, jsou zcela autentické. A my je uvádíme i se jmény těch, kdo to řekli.
Jak jste přišli na nápad propojit téma s postavami Voskovce a Wericha?
Teď je asi třeba zmínit tu nejkontroverznější část, kdy zazní song Babička Mary. Ve chvíli, kdy si každý začne notovat a podupávat známou, skoro zlidovělou písničku, zazní nekompromisní text směřují k postavě doktora Emila Háchy: Hácha, dědeček Hácha, očička má krhavý, ručičky má krvavý. A běhá z toho mráz po zádech. Není to ovšem náš výmysl, ale skutečně autentický text, který Voskovec s Werichem interpretovali a dávali tím najevo svůj postoj a názor. Vyplyne z toho, že jejich postavy jsou do jisté míry obrazem a odrazem doby. Rozhodně není naším záměrem kohokoli soudit, ale je to cesta k tomu, aby si člověk ty věci uvědomil v kontextu doby. Že ne všichni, kdo se zdají být tím, kým se zdáli být, takovými byli. Je to určitě cesta k zamyšlení o našich národních hrdinech, a o tom, že i oni měli svůj politický názor, se kterým se nemusíme úplně ztotožňovat.
Jana Soprová
