94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024
Cesty k parodii
4.8.2022
V životě festivalového recenzenta nastanou tu a tam chvíle, kdy po odchodu z divadelního sálu neotevře textový editor, ale internetový prohlížeč, aby si našel zpravodaje z příslušné národní přehlídky a hledal nějaké vysvětlení pro to, co právě absolvoval.
Letos mě to potkalo v okamžiku, kdy skončila Hawklinská nestvůra ze ZUŠ B. Jeremiáše v Českých Budějovicích. Aby nenastala mýlka: chovám nejhlubší sympatie k nadanému souboru a vlastně i k inscenaci, v níž se pokusil vypořádat s látkou vlastně trochu podobnou Váchalovu Krvavému románu, jehož zpracování jsme v tomtéž sále viděli před pár dny. Zároveň musím ale konstatovat, že odpolední hronovská repríza mě dost zásadním způsobem nenadchla, a pokusím se pojmenovat proč.
Brautiganův román není pokleslým šestákovým čtivem z doby přelomu století (samozřejmě že ne: máme co do činění s autorem legendárního Melounového cukru), nýbrž literární poctou témuž – podtitul zní „gotický western“ a jde o parodii na laciné hororové a westernové romány, s usilovně bizarním dějem a překotným tempem, v němž vtip střídá vtip či alespoň zábavně jazykově stylizovanou prózu. Kouzelný moment s pistolníkem, který umře poté, co jej o to pistolníci zdvořile požádají, ale ještě předtím je požádá, aby už na něj tedy nestříleli, se odehraje na ploše zcela minimální:
[…] they shot a deputy sheriff in Idaho ten times and he wouldn’t die and Greer finally had to say to the deputy sheriff, “Please die because we don’t want to shoot you again.” And the deputy sheriff had said, “OK, I’ll die, but don’t shoot me again.”
“We won’t shoot you again,” Cameron had said.
“OK, I’m dead,” and he was.
(Překlad nemám po ruce, proto cituju z originálu, berte to jako malé jazykové okénko – ale beztak je to jen ilustrace coby doklad výše uvedeného tvrzení.) Víc místa celá situace v románu nemá – je to skoro charmsovská miniatura, a podobně Brautigan pracuje i jinde.
V inscenaci Lenky Šestákové je na vše zaděláno velice slibně: má herce schopné pointovat, má mimořádně působivě sestavený hudební doprovod, scéna je sice minimalistická, ale mohla by být docela funkční. A zdá se, že na Mladé scéně, kde zjevně pomohl komornější, sevřenější prostor, to nějakým způsobem zafungovalo, ohlasy jsou plné řečí o „ryzí divadelnosti“, „záplavě mininápadů“, „dokonale vypointovaných gazích“ a tak podobně.
Bylo mi to ohromně sympatické, ale na jevišti jsem z toho neviděl prakticky nic. Anebo lépe řečeno: ano, pořád je zjevná herecká dispozice souboru – a s jistým přimhouřením očí bych byl schopný hovořit i o jakýchsi dokonale vypointovaných gazích, jenomže jsou asi tři nebo čtyři (včetně citované scénky se zdvořilým pistolníkem), což na skoro hodinovou inscenaci není úplně frenetické tempo. Ano, je tu spousta milých drobností, je zřejmé, že inscenace je budována vědomě – jenomže snad vinou širokánského prostoru všechno neskutečně dlouho trvá a neblaze často se mi zdálo, že parodická nadsázka a povědomí o stylovosti celé věci ustoupily prosté potřebě posouvat (vzhledem ke scénografii doslova) dějová fakta. To ovšem vede k nonsensu, protože tady opravdu nemá jít o to, CO se děje – není tu žádný výklad, žádné sdělení, žádný vyšší smysl. Když ale nejde o frenetickou jízdu od smíchu ke smíchu a od vtipu ke vtipu, začne absence těchhle složek vadit dost podstatným způsobem.
Mrzí mě to hrozně, ale na repríze, kterou jsem viděl, pro mě z budějovické inscenace zbyla praštěná historka bez jakéhokoliv přesahu – a při všech sympatiích k evidentně nadanému souboru jakýmsi zdvořilým způsobem vlastně dost úmorná.
Michal Zahálka
