Chtěli jsme být romantičtí

7.8.2026

Praktická otázka na úvod: kde jste sebrali ten overal? To se dá jen tak pořídit? 

Jan: Ne, to máme půjčené ze spolku Jiřího Rašky z Frenštátu. 

Aha! Logo spolku vidíme na scéně, je to tak? 

Jan: Jo, jo, to jsme dali jako sponzorskou zmínku. Půjčujeme si to podle toho, kdo ho zrovna má dostupný, měli jsme i z oddílu Dukla Frenštát. Raška byl z regionu, takže to máme dostupné. 

A vy sami máte nějakou zkušenost se skokem na lyžích? 

Anna: Maximálně z televize. 

Jan: Ne, neskákali jsme ani jeden. 

Námět ale přišel s fascinací skoky na lyžích? 

Jan: Když jsem byl děcko, byl to jeden z mých nejoblíbenějších diváckých sportů. Mám rád i tu estetiku. A co mě popíchlo ještě víc, je Herzogův film o Walteru Steinerovi, který je v představení taky zmíněný. Je to krásný dokument z jednoho z mistrovství v sedmdesátých letech, opravdu doporučuju.  

Byl Walter Steiner hlavní inspirací pro postavu, kterou hraješ, Honzo? 

Jan: To zas ne, ten film byl spíš takový podnět. Steiner tam hovořil o strachu nebo o tom, že si nechal snížit nájezdové okno. Ale samotná ta postava je už mix toho, co může skokan zažít. 

Jak se potom do příběhu dostal ženský element, postava fotografky?  

Jan: Od začátku byl jeden z prvků, které jsme chtěli rozpracovat, strach. Přišlo mi zajímavé, kdyby vnášela jiná postava jiný typ strachu. Ta přítelkyně má jiný strach, nezkušenostní.  

Anna: Lidský strach. Prostě: bojím se o svého milého. 

Hrajete spolu divadlo poprvé? 

Jan: Už asi dvacet let. 

Anna: My jsme začínali v dětském souboru, v dramaťáku. Od té doby Honza něco napíše, pak mi dá vědět: „Hele, chceš?“ Řeknu: „Tak jo.“ 

Honzo, ty jsi politolog, zabýváš se o filosofií. Zaujala mě ta doba biatlonová – jak je to s filosofií sportu, existuje jako disciplína? 

Jan: Ano a jsou to zajímavé věci! Přelom doby moderní a postmoderní mě zajímá i odborně. Třeba Gilles Lipovetsky má takové úvahy. Není v nich biatlon, ale sporty typu surfing, které jsou nesoutěživé, nakonec jsou v něčem spolupracující, podporující v komunitě, ale tak nějak plují po povrchu. 

Věnuješ se i stand-upům, tak by mě zajímalo, jak vyhodnocuješ, jestli je námět na stand-up, nebo na divadlo. 

Jan: Řekl bych, že to je podle míry vtipu. Tady jsme chtěli být romantičtí, chtěných vtipů tady zas není tolik. Je to ale i podle tématu, jestli by se dalo udělat nějak vizuálně, tady třeba to nájezdové okno. A ten stand-up, jak je úplně bezrekvizitový, tak tam zas jsou jiné historky. 

Romantičtí? To je teda specifická romantika…

Anna: To určitě je. Nevím, jestli je to tím, že jsme spolu prakticky vyrůstali, a nedokážeme k sobě asi to partnerské romantično úplně najít. Anebo prostě tím, že ty postavy jsou takové ne úplně romantické. 

Jan: Jsou spolu dlouho, prvotní romantika už je obroušená. On je už takový vyžilejší, ona je zas otrávená. Ale zároveň ho má ráda, i když po ní skoro hodí lahev, stejně s ním skáče. 

Anna: Říká, jestli by se do ní zamiloval, kdyby nevyfotila tu fotku… To je taky specifické tím, že to nebyla zamilovanost do té osoby, ale „aha, na základě té fotky se mi líbila“. 

S námětem přišel Honza – přijala jsi ho hned? 

Anna: Vím, jak Honza pracuje, co píše, jakým stylem. Tím, že jsme spolu hráli už strašně moc roků, tak ten jeho styl znám a baví mě. Kdyby ne, tak řeknu: „Ne, díky, napiš něco lepšího.“ Ale já mám jeho věci ráda, takže jsem nikdy neřekla ne. Sport není úplně moje druhé jméno, ale skoky jsou překvapivě taky moje nejoblíbenější olympijská disciplína. 

autor: Kateřina Kubák Prášilová / foto: Ivo Mičkal

NJ feat. Uhřík, Nový Jičín

Zpět