Čí je to vina, když si každej může dělat, co chce

30.7.2023

V inscenaci Mařka pražského divadelního souboru Máj jeho protagonistka (Anna Kocábková) vypravuje část svého životního příběhu od zlomového bodu, kdy se stala největší změna v jejím životě, až do bodu, kdy zjistila, co všechno tato proměna znamená. Kým byla Mařka předtím a kdo se z ní stal? Komu Mařka vypráví svůj příběh a proč? Životní proměny v etapě dívčina života nutí přemýšlet nad mezemi lidské vůle a možnostmi kontroly vlastního osudu.

Anna Kocábková přechází od sebejistého projevu otrlé služky k poloze zlomené dívky v bezvýchodné situaci, přičemž jí sekunduje Dorota Vopařilová v roli její sestry Jožky, v přirozeném hereckém výrazu ztvárňující vesnickou dívku neznalou městských mravů. Oba herečtí kolegové (Roman Solčány a Jiří Jahoda) důsledně ztělesňují německé vojáky se silným stereotypně německým přízvukem v češtině (nestačila by pro informaci o národnosti svastika na rukávu?). Volba podobně doslovných řešení je pro inscenaci charakteristická. Opakovaně mi jako divačce byla jedna informace sdělována buď velmi popisně, nebo rovnou několika kanály zároveň. Vzhledem k jednoduchosti děje a nevelké rychlosti jeho proměn jsem to považovala až za podceňování mentální kapacity publika. Mimoto naprostá většina informací zazněla v textu, takže se pozornost potřebná ke sledování představení přiblížila nule. Pokud by se některé informace převedly do jazyka scénického znaku (jako např. proměna služky v paní převlékáním do jejích šatů) a hlavně zůstaly verbálně nedosloveny, měla bych pocit, že je mě při představení jako divačky mnohem více potřeba. Opačným případem, který mě v tomto ohledu částečně potěšil, byly hodiny. Sousedka ze čtvrtého opakovaně upozorňuje Mařku, že je třeba „jít s dobou“, a opožděné ručičky hodin v Mařčině domácnosti přeřizuje dopředu. To samé dělá při svých návštěvách i esesman Flaschenkopf. Jsou tedy Němci těmi, kdo určuje, jaký je „ten správný čas“? Mařka jako paní domu důsledně vždy posouvá ručičky zase zpět, s postupnou ztrátou moci nad vlastním osudem ale pány času zůstávají Němci. Mezi scénami pak ručičky zrychleným obíháním ciferníku znázorňují tok času. (Vkrádá se myšlenka, jestli ubíhání času v řádu hodin mezi scénami není samozřejmostí. Pokud má točení ručičkami pouze pragmatický účel, nešlo by se obejít i bez toho?)

Otázka adresáta Mařčina vyprávění zůstává až do konce nejasná. Její první repliky směřují zřetelně k divákům a v celé první čtvrtině inscenace opakovaně zcizuje vyprávění komentáři určenými publiku. Postupně ale od komunikace s diváky upouští a od chvíle, kdy se k ní nastěhuje její sestra Jožka, už jako by je k vyprávění vůbec nepotřebovala. Přesto téměř nemizí ze scény a je nositelem hlavní myšlenky inscenace – tím, kdo domněle získává moc nad svým osudem a kdo postupně poznává, že tuto moc vlastně nikdy neměl. Téma zodpovědnosti za vlastní činy sice graduje do bodu, kdy Mařka v úzkostném monologu přiznává vlastní vinu, nakonec se ale stejně vyvazuje ze zodpovědnosti tím, že obviňuje okolí: „Proč jste mi dával ty peníze? Proč mi nikdo neřekl, že nemám chodit v sedm hodin k Prameni? Existuje vůbec lidská vůle?“ Finále naznačuje bezmoc jedince a načrtává nesmyslnou představu o svobodné lidské vůli. Kritika prospěchářství se tak transformuje do ploché obžaloby historické situace.

Nevím, jestli se jednalo o jedno z více, či méně povedených představení Mařky, na energii na jevišti se mi napojit nepodařilo. Tak jako tak se budu těšit na další inscenace souboru Máj na Jiráskově Hronově nebo kdekoli jinde.

Mařka

Zpět