Co se dá vlastně uvnímat?

7.8.2026

Kde můžeme hledat genezi jednotlivých příběhů? 
Nejpodstatnější je to, že to jsou jejich autorské příběhy. Prvotní inspirace byla literární, a to Kafkovými povídkami a možná i nějakou stylizací do fantasy. Téma, které mně přijde, že je docela zásadní v Kafkovi, a které já vnímám jako zásadní i u současných lidí, je nemožnost se sladit a komunikovat mezi sebou. Vnímat se vzájemně. To bylo něco, s čím jsme od začátku chtěli pracovat.

Má divák šanci pojmout všechny příběhové linie? 
My jsme věděli, že ty příběhy nebudou uvnímatelné v tom množství a při tom různém překrývání. K těm příběhům je to takové drsné. Je to pro mnohé diváky trošku stresující. A je to takovej pokus, co se dá vlastně uvnímat. Co já potřebuji jako divák vnímat? Co mě nutí, abych to vnímal? Je to jistého druhu násilí, nebo takový docela drastický pokus.

Jaké jsou na tuto imerzivní formu nejčastější divácké ohlasy? 
V zásadě dvojího druhu. Jsou lidé, kteří cítí diskomfort z toho, že nejsou schopni – není jim umožněno – to zavnímat jako celek. Snaží se najít propojení příběhů, hledají v tom jeden generální příběh a čekají, kdy se to spojí – a ono se to nespojí. Druhá skupina na to jakoby rezignuje nebo se jich to dotkne tématem přes jiné kanály. Řeknou si: Já to vlastně nemusím vnímat všechno, o tom to není. Vždyť to je o tom, že každý na mě chrlí svoje příběhy ze svých pokojíčků. Někdo si začne sledovat jenom jeden malinký příběh, pak k němu doléhají útržky a nechá si to takhle.

Jeden z herců šeptá divákovi zprávu přes improvizovaný telefon. Můžete nám prozradit co? 
On tam říká ještě další svůj příběh, protože někteří mají více příběhů. Zároveň ten telefon nabízí možnost to téma rozvinout ještě po jiné lince. Najít si jedince, který dostane jeden příběh navíc. Ovšem někdy se stává, že si ten telefon diváci posílají, a tak ten příběh slyší více lidí. A ještě je důležité říct, že nás je ve skutečnosti o jednoho víc. Bohužel měl ráno zdravotní indispozice a nemohl přijet. 

Jak náročné bylo zkoušet takto rozdělený tvar se sedmi místy bez přítomnosti diváků a jejich reakcí?
Nejtěžší asi bylo, že jsme vůbec nevěděli, jestli to aspoň trošku může fungovat. Takže jsme se co nejdřív snažili mít dobrovolníky, tréninkové diváky. Nejdelší na tom byla práce na příbězích. To cizelování toho, aby příběhy měly formu. A potom všechno společné hledání toho, co se tam stane dalšího. Vzešlo to hrozně vtipně z toho, že celý soubor přišel s tím: „Pojďme zkusit udělat něco, kde budeme mezi diváky.“

autor: Michael Simandl / foto: Ivo Mičkal

Klub divných dětí, ZUŠ Trnka, Plzeň

Zpět