Můj otec se narodil v roce 1898. Jako voják prožil a přežil dvě světové války. Jinak bych tu ani nebyl, jsem ročník 1948.
Mnohokrát jsem se otce ptal, jaké to bylo na italské a ruské frontě v těch letech 1916 a 1917, nebo za války proti Hitlerovi. Nikdy jsem nedostal žádnou odpověď. Zeptal jsem se strýce, otcova staršího bratra. Řekl mi: „Kdybys prožil to, co musel prožít on, možná bys také o tom nechtěl mluvit. Možná bys raději na všechno zapomněl.“
Na co táta nezapomněl, to byla skutečnost, že já se ptal a on mlčel. Dnes vím, proč mlčel. Několik dní před svou smrtí mi řekl: „Pořád ses ptal. To bylo dobře. Až na tu válku, první i druhou. Nechtěl jsem o tom mluvit, nechtěl jsem popisovat ty hrůzy, kvůli kterým jsem už nikdy nemohl pořádně spát.“ Táta zemřel v prosinci 1967.
Vrátil se v sobotu 31. 7. 2021 v 17 hodin. Nečekaně za mnou přišel do hronovské Myšárny v průběhu představení Strategie růže. Přišel v podobě několika vypravěčů popisujících hrůzy války. Dnes už jsem tam neposlouchal ty děsivé zážitky jako třináctiletý až šestnáctiletý kluk. Už jsem toho slyšel, viděl a zažil dost. A přesto mě ty osobní příběhy zasáhly a dojaly. Nevím například, zdali někdy zapomenu na matku malého Hasana, které její syn říká teto, protože tak je to bezpečnější. A na všechny ty ostatní, skrze které se mnou mluvil můj táta. Ten, který dnes už určitě ví, že právě o těch věcech, které dělají lidem ze života peklo, se má a musí mluvit. Jinak se totiž budou stále opakovat.
Někdo mi večer po tom představení říkal, co blbnu s tím svým tátou. A že ti herci mluvili tak potichu, že je občas neslyšel, a že se vzájemně rušili, a co tam měly znamenat ty zpěvy. Řekl jsem mu: „Ale jistě, že to můžeš trhat na kousky. Samozřejmě, nebylo to dokonalé. Ale jestli tě z toho, co se odehrálo v sále, nic, vůbec nic nepoznamenalo tak, že ven jsi vyšel jiný, než kým jsi byl, když jsi přišel, kecáš. Natolik tě zase znám. Máš problém? Tak si běž někam zazpívat.“
Táto, táto, díky že jsi přišel.