95. Jiráskův Hronov 1. – 9. 8. 2025
Čtvrtý sloupek Honzy Duchka
2.8.2022
V časech, kdy jsem ještě navštěvoval právnickou fakultu, byla účast na seminářích obecně povinná, na některých důrazně povinná a na pár vybraných tak moc povinná, že absence mohla studentovi pekelně zatopit.
V časech, kdy jsem ještě navštěvoval právnickou fakultu, byla účast na seminářích obecně povinná, na některých důrazně povinná a na pár vybraných tak moc povinná, že absence mohla studentovi pekelně zatopit. Opakovaná neúčast byla dokonce způsobilá rozšířit řady emeritních studentů bez diplomu. Nikdy jsem nemusel říct hoře svalů se zády tak širokými, že by na nich mohla mít vytetovanou větší část svého trestního rejstříku, že bohužel tak nějak nenesu vypůjčené peníze. Ale tato představa by vám mohla pomoci pochopit, s jakým pocitem jsem se blížil k jednomu z nejproklínanějších docentů na fakultě, abych domluvil ne jednu, ale dvě budoucí absence.
Příprava byla pochopitelně důkladná. Vystavěl jsem pokročilou argumentaci, která již dopředu odkláněla nevítané dotazy, relativizovala jakýkoli následek. Několikrát jsem ji rozebral, znovu složil, odstraňoval z ní dočasně jednotlivé pilíře, dělal zátěžové testy. Výslednou konstrukci jsem krásně natřel, naleštil a ovoněl ji odkazy na drobné osobní detaily. Tento scénář jsem předem zinscenoval ve fenomenální etudu, brusič briliantů byl proti mně humpolácké hovado.
A je to tu. Přistupuji k docentovi. Přesně dle scénáře zahajuji pozdravem a suchým pětislovným shrnutím problému a dělám krátkou dramatickou pauzu. To, aby následná etuda oslnivě ozářila připravenou půdu. Docent skloněný nad papíry, jako by náhle ztratil cit pro drama, nenechává pauzu doznít a pronese: „Dobře.“ Načež do otevřené docházkové listiny dopředu zaznamená moji účast. Problém vyřešen. Otočil jsem se na patě a promptně zmizel, protože cíle bylo dosaženo a další komunikací se to mohlo už jedině zkazit.
Odcházel jsem však tehdy hluboce nespokojen. Doutnal jsem ještě několik hodin intenzivní potřebou vypovědět. Jako na potvoru nebyl při ruce žádný kamarád, kterému bych to mohl vylíčit, popsat, a nakonec i přehrát. Napsal jsem několik sms v tomto duchu, leč nefungovaly, chyběla okamžitá zpětná vazba. Začal jsem tedy lidi obvolávat, avšak chyběly výrazy obličeje, gesta, bylo to k ničemu. Kráčel jsem dolů po Veveří odolávaje nepřijatelnému a absurdnímu nutkání oslovit neznámé kolemjdoucí. No, a tak nějak je to s divadlem vždycky.
