Cynismus na ústupu

9.8.2024

Sklizeň, s níž se divadelní spolek Antonín Puchmajer, tradiční hronovský účastník, představil včera v Sále Josefa Čapka, je mimo jiné poslední autorské a režijní dílo předloni zesnulého mnohaletého hybatele puchmajeří aktivity Martina J. Švejdy. Je to více než důstojné rozloučení – možná jsem podlehl sentimentu, ale zdálo se mi to jako syntéza mnohého, co jsem od Puchmajerů za ta léta viděl.

V lecčems mi Sklizeň přišla jako návrat do časů téměř dvacet let starých, kdy se soubor zejména s inscenacemi Dítě! a Surovosti laskavosti vedral do mého diváckého srdce. I ve Sklizni dominuje pocit hořkosti lidského bytí ve světě, kde nakonec člověka všechno omrzí – děti, manželka i Divadelní ústav. Ubylo druhdy poněkud okázalého cynismu, který uměl drsně shodit každý patos či dojetí, přibylo bilancující melancholie. 

I dnešní Puchmajer se lyrice a sentimentu vysmívá, ale mnohem jemněji a vlastně nečekaně něžně. Monolog Jakuba Škorpila, ve kterém vysokoškolský pedagog o půlnoci dumá, jestli za to, že žil špatně, může Freiburg, nebo neziskový sektor, nakonec vlastně tou očekávanou parodií existenciálního dumání není – humor je sice přítomen, ale otázka, jaktože jsme si s tím životem nedokázali poradit, je vlastně vážná. 

I ty lehce parodické retro písně svou nadsázku nedávají okázale na odiv, až člověka napadá, jestli by v jejich starosvětsky něžném světě nebylo vlastně hezké žít. Hezčí než v tomhle, kde naše fotka s černým páskem na nočním stolku nabízí dvě varianty – buď jsme už mrtví zaživa, jenom jsme si toho nevšimli, nebo nás naši bližní už pohřbili bez ohledu na náš názor. Hořký výběr v hořkém světě. Teď ovšem říkám toporně doslovně něco, co Sklizeň jen s nadhledem naznačí. Přišla mi jako nebývale zralé divadlo, které vystačí k mocnému účinku s málem a ani v ironii, ani v krutosti nepotřebuje šlapat na pedál, naopak oslovuje jemnou, posmutnělou potměšilostí.

Antonín Puchmajer D.S.

Antonín Puchmajer D.S.

Antonín Puchmajer D.S.

Zpět