Co vás vedlo k nastudování komedie Bengta Ahlforse?
Když jsme vybírali další hru, šli jsme do toho s tím, že by bylo dobré udělat něco, co by bylo určitým dárkem pro dvě herečky našeho souboru, které v roce 2020 měly slavit kulaté a půlkulaté životní výročí. Pří výběru hry jsme se dostali i k titulu Popel a pálenka a bylo rozhodnuto.
Jak dlouho jsou obě herečky v divadle?
Hodně dlouho. U Marcely Hlávkové opravdu nevím, kdy začínala, ale Helenka je v divadle od roku 1965. Byla to první hra, kterou jsem režíroval, Helenka byla tenkrát v deváté třídě. Po čase jsme se začali více scházet a nakonec jsme se vzali.
Hodně lidí tvrdí, že je problém fungovat zároveň jako herec i režisér. Jak se tato „dvojrole“ dařila skloubit tobě?
Skutečně je to problém a vlastně to ani nechci dělat, když už, tak jen jako záskok nebo alternaci, když už je inscenace nazkoušená. V této inscenaci jsem si řekl, že půjdu do malé role s tím, že jsem byl domluven s kamarády, aby mě okoukli, jestli moje role zapadá do kontextu, který jsem si zvolil.
Jaké je režírovat manželku? Poslouchá režiséra?
Je to těžké. Ale vlastně ji ani moc režírovat nemusím. Dohodli jsme se co a jak, o co ve hře jde a Helena si to dokázala připravit, takže jsme řešili jenom menší korekce. Ona sama však byla přesvědčená, že by potřebovala větší vedení.
Ano. Dokonce jsme hráli jednu inscenaci, kde jsme byli jenom my dva. Jmenovalo se to Půl druhé hodiny zpoždění. Je to inscenace napsaná pro manželský pár.
Z programové brožury jsem se dozvěděl, že za rok to bude 140 let, co v Libici vzniklo ochotnické divadlo. Budete slavit?
Oslavovat to zřejmě nebudeme. Zatím jsme o tom neuvažovali. Dělali jsme větší oslavy při padesátém výročí Divadelního spolku Vojan.
Já a Milan Čejka průběžně sháníme informace o ochotnickém divadle v Libici. Pátráme v archiváliích a pomalu dáváme všechno dohromady. Pomalu se dostáváme k naplnění jednotlivých let tituly, které se v té době hrály. K 140 letům ochotnického divadla v Libici. Tenkrát se jednalo o více ochotnických spolků. Jeden se dokonce jmenoval Libičtí ochotníci a druhý Divadelní spolek J. K. Tyl. V té době spolky často končily a začínaly nové. Problém je ovšem v tom, že neexistuje kontinuita v psaní kroniky. Není na co navazovat. Už jsem zmiňoval pohádku v roce 1965, před ní bylo poslední představení v roce 1957. Sháněli jsme všechny možné informace, ale nenašli jsme nic. Žádné plakáty, žádnou kroniku, archiv neexistoval. Máme jen informace, které jsme získali od pamětníků. Pokračujeme ale dál a sháníme informace o historii libických ochotníků po archivech.
K současnosti. Jak se vám podařilo přežít Covidové období?
Musím říct, že velmi dobře. Nijak to u nás nepoznamenalo ani kolektiv tím, že by se ztratila chuť na divadlo nebo nálada něco dělat. Kolektiv se nejrůznějšími způsoby udržoval pohromadě celé dva roky.