DEN TANCE: BLOK JD

7.8.2024

Laťka je vysoko
Jak pojmout reflexi pěti různých tanečních vystoupení poskládaných za sebou podle neznámé logiky, by mohlo být téma pro samostatnou reflexi, na druhou stranu blok vícero choreografií snad může v případě tanečního divadla poskytnout společný referenční rámec a soubory z Opavy a Jaroměře tak nastavují vysokou laťku pro všechny další taneční pokusy dnešního dne.

Nevyhnutelný pohyb vpřed a kmitání
Skupina pomalu postupuje kupředu a plynule se synchronizovaným pohybem kývá ze strany na stranu, jako by jejich ramena plula po jedné vlně sem a tam. Téměř totožné kostýmy pleťové barvy posilují dojem homogenní masy pohybující se prostorem s jakousi samozřejmostí, jako by neexistovalo nic, co by ji mohlo z její cesty trvale odklonit. Z jednotné hmoty se postupně vydělují jednotlivé figury i celá skupina, ale v průběhu se opět vracejí, navazují na původní pohybový princip a podporují nevyhnutelný pohyb Poutníků skupiny Flash Dance Company vpřed. Ve Spolu skupina najednou spíš připomíná místo hmoty živé tvorstvo. Jazzovitá hudba klarinetů a fléten podkresluje skotačivé pohyby malých, možná i lidských tvorů. Poslední choreografie čítá kolektiv bezmála čtyřiceti osob. Těla oděná v bílých košilích do půli stehen tetelí postupně končetinami na pozadí intenzivních smyčcových tónů, připomínajíce malá stvoření třepotající křídly (podobně jako z nedávných profesionálních inscenací třeba Tremula Jany Stárek, Martiny Hajdyly a Elišky Brtnické). Každý pohyb se šíří jako vlna, aniž by se kolektiv pokoušel o dokonalou synchronizaci.

I příchody a odchody se počítají
V Procesu Antonína Vaňouse tanečník volnými černými šaty evokuje asijské bojové umění. Pohybuje se razantně na cyklický hudební podkres opakující čtyřtónový hudební motiv v různých variacích (z výrazného beatu se vyčlení jednoduchá elektronická linka, která přejde v podání mnohohlavým sborem smyčců). Klíčový moment abstraktní choreografie pro mě nastává, když se performer s koncem skladby na několik sekund zastaví v nehybném postoji připomínající pozici některých tradičních asijských tanečních forem (některým známá pod pojmem poloha Pavla Skály, pozn. red.). Po chvíli ticha a nehybnosti odchází civilně ze scény, ještě za světla. Vystupuje z choreografie jako postava a nečekaně tak získává druhý rozměr. (Nevím, jestli to bylo v plánu, ale budu to brát tak, že ano, protože i příchody a odchody se počítají.)

20 důvodů, proč se někam koukat
Dívky přicházejí na scénu jedna po druhé, civilně, v lehce variovaném, plátěném oblečení podobných barev (světle hnědá a béžová). Jejich oči cosi hledají kolem sebe, až nacházejí úběžník kdesi nad hlavami publika – kde se jejich pohledy sjednocují. Veškerý pohyb se točí kolem pevně zafixovaného pohledu – dívky až na výjimky po celou dobu zůstávají tváří k nám. Hraje se o očích a pohledu. Dívky ze Souboru Puls SVČ Opava své pohledy místy do různé míry herecky konkretizují – některé zůstávají interpretačně otevřené, za některými lze odečíst konkrétní situace (jako střelbu na terč).

Výhodou blokových vystoupení bez moderace jsou meditativní pauzy mezi jednotlivými kousky, kdy minimálně sto lidí sedí mlčky v temném sále a nehnutě zírá před sebe, aniž by to komukoli připadalo zvláštní. Podobné situace nezažívám často, ale když už, tak stojí za to (stejně jako nenacvičené děkovačky, které náš divácký střed dojaly ještě dvojnásob). Z dětského tanečního bloku jsem odcházela nadšená. Pokud jste fanoušci současného tance a máte na festivalu příliš dlouhých chvilek, doporučuji záznam Decadance Ohada Naharina, dostupný na YouTube. Koukám na něj se stejným pohnutím, s jakým jsem sledovala letošní blok dětské taneční scény.

Spolu

Poutníci

Proces

Tíha okamžiku

Z hnízda

Zpět