DEN TANCE: BLOK SJČ

7.8.2024

Slovo a tanec

Miserere Mei volně čerpá z motivů Erbenovy Kytice, kterou soubor Bez Ohledu přetváří do podoby pohybové inscenace. Choreografie sporadicky doprovázená slovem přetváří známé balady do abstraktních obrazů, které evokují znepokojivou atmosféru českého vesnického prostředí. Představení se nese v duchu dekonstrukce Erbenových příběhů. Opakující se abstraktní násilí převážně mladíků na dívkách vytváří znepokojivý rytmus. Stejné kostýmy ve světle hnědých odstínech evokují univerzální prostředí české vesnice – plátěné sukně, kalhoty, halenky a rozhalené košile odkazují k tradici, ale zároveň vytvářejí pocit anonymity. Rozehrávané situace jsou dobře čitelné i beze slov – aniž by musel mladík dívku fyzicky napadnout, ze způsobu manipulace s rekvizitami v podobě cárů látky lze číst násilí. Básně z Kytice jsou rozpoznatelné pouze v obrysech – zatímco Polednice zazní v konkrétním verši, Svatební košile rozeznáváme pouze z interakce dívky s chlapcem a okolím. Inscenace je ale v dekonstrukci důsledná – bavilo mě rozpoznávat úryvky z balad mezi vymyšlenými slovy podílejícími se na rytmu. Dekonstrukce textu spolu s mnohoúčelným symbolickým využitím objektů, tanečními prvky a psychologizujícím herectvím poskytla dobrý základ pro lyrický jazyk tvaru. Psychologizující herectví není zasazeno do činoherních situací, ale spíš použito jako prvek taneční choreografie. Vzniká tak svébytný jazyk, skrze nějž ale nepronikám k zážitku, který se mi soubor snaží zprostředkovat. Z letošních tanečních inscenací je Miserere Mei nejkonkrétnější – kostýmy, postavami, zjevujícími se narativy, prací s rekvizitou, hororovou atmosférou i slovem. Evokace hororové atmosféry ale začne být po chvíli repetitivní. 

Pod názvem Leč vy v budoucnu tenkrát, vzpomínáte uvedlo Taneční a pohybové studio Magdalena choreografii inspirovanou verši Vladimíra Holana. Texty upravila Matylda Homolová a režie se ujala Ludmila Rellichová. Inscenace je pokusem o přenesení poetiky Holanových veršů do slova a pohybu. Kostýmy skupiny dívek zdůrazňují jakousi baletní křehkost. Ruka přitisknutá na obličej pomalu stéká dolů po tváři a padá, jen aby byla rychlým chvatem druhé ruky vrácena zpět. Cyklické opakování tohoto pohybu jako by nahrazovalo obrovské množství hmoty, která stéká, nebo neustálé pokusy udržet nebo vrátit něco, co se ztrácí, ale nikdy se to nepodaří zcela zadržet. Když ale silné momenty taneční choreografie ustupují slovu, nedaří se mi přistoupit na změnu jazyka.

Dnešní pokusy o organické propojení slova s tancem zřetelně naráží na překážky. Ačkoli každý z nich zvolil jiný poměr textu a pohybu, ani jedna výsledná kombinace pro mě nenalezla způsob, jak se koherentně vyjádřit. Přesto si vážím snah a odvahy tvůrců hledat formy vyjádření sobě vlastní.

Leč vy, v budoucnu tenkrát, vzpomínáte?

Leč vy, v budoucnu tenkrát, vzpomínáte?

Miserere Mei

Miserere Mei

Zpět