V Kurzu praktické režie jde primárně o pedagogickou linii

7.8.2024

V sekci letošního doprovodného programu byla po několika letech uvedena inscenace absolventů Kurzu praktické režie pod vedením legendárního režiséra na poli amatérského i profesionálního divadla Milana Schejbala. Čím vším si seminaristi v průběhu několikaletého workshopu projdou? O tom vám povypráví právě vedoucí kurzu. 

Na podzim minulého roku nám skončil šestý cyklus. Předchozích pět jsme spolupracovali společně s Káťou Fixovou, jenže teď tomu bylo jinak a přizval jsem si Luďka Horkého. KOPR se vyloženě věnuje činohernímu divadlu a na úplném začátku jsme se zabývali výběrem textu a následnou dramaturgií. Vybrali jsme si z tradičních divadelních her, které jsou v amatérském divadle dosti oblíbené, jako je například Sen noci svatojánské, Maryša a pak ještě jedna světově známá pravidelná hra bližší současnosti, což teď byl Sestup Orfeův od Tennesseeho Williamse. Následně jsme dopodrobna analyzovali jednotlivé motivy, motivace těchto děl, možné škrtání a dotkli jsme se i tvorby dramaturgicko-režijní koncepce. Důležité hned na začátku bylo, aby si každý zvlášť prošel vlastním procesem práce na dramaturgii. 

Setkávali jsme se dvakrát do roka během festivalu Divadelní Piknik Volyně na začátku letních prázdnin a pak ještě na konci září, nebo začátkem října. Během přehlídky jsme společně trávili dopoledne, odpoledne se chodilo na představení a na podzim jsme měli vyhrazený jeden celý týden, během něhož jsme pracovali od rána do večera, což bylo dost intenzivní.

Poté jsme se začali věnovat malými krůčky režii. Od výstavby jednotlivých základních situací, tvorby mizanscény, vysvětlování významů příchodů a odchodů postav ze scény. Následně jsme pracovali s textem, kdy jsme si rozdali nějaké výběry dialogů a pak se všichni protáčeli, aby si sami vyzkoušeli režírovat, a ostatní jim dělali figuranty. Pak jsme rozebírali významy, proč daná situace byla vystavěna takovým způsobem, jaké jsou motivace postav atd. Začínali jsme různými mikrosituacemi, pak jsme nabalovali a nabalovali další situace. Až si všichni prošli touto aktivitou, každý si donesl krátký úryvek z nějakého titulu a stejným způsobem se opět vzájemně režírovali.

Další velkou kapitolou byla fáze seznamování se s divadelními žánry a styly. Na tuto část jsem si pozval kamarády profesionální herce, aby frekventanti viděli, jaké různé výrazové prostředky mohou být ve hrách využity. Například u Wildovy konverzační komedie Jak je důležité míti Filipa jsme si vysvětlovali důvody, proč tam takové prostředky jsou přítomny, jak se staví slovní situace, struktura situace argument-protiargument-pointa a pojmenování motivací postav. Taky jsme si vyzkoušeli u tohoto konkrétního případu, jak by vypadal tvar, kdyby se uplatňovalo psychologické herectví, a jak neúnosné by to bylo. Mimo jiné jsme se zabývali Ibsenem, Strinbergem, Maryšou, Gazdinou robou i absurdní dramatikou, jako je Plešatá zpěvačka od Ionesca. Tam jsme se pokoušeli definovat, v čem spočívá ona absurdita a že absurdita funguje, pokud se hraje na reálném základu. Další lekce spočívala v tom, že si každý donesl velký kus hry, k níž má nějaký vztah, a za naší přítomnosti spolu s profesionálními herci si je zrežírovali a vzájemně si v nich zahráli. My jsme jim dávali průběžně komentáře, na co si dávat pozor. Posléze jsme se věnovali vztahu režiséra a herce.

Vyvrcholením každého cyklu je absolventská inscenace složená z lidí, kteří si tím kurzem prošli, aby si zažili celistvý proces vytvoření jevištního tvaru. Je nutno upozornit na to, že se nejedná o tradiční divadelní soubor, nýbrž o skupinu, která si postupně vybuduje nějaký vztah, a všichni přijdou do hlubšího kontaktu se vznikem koncepce vytvářené inscenace. Hlavní podmínka je, aby si zahráli úplně všichni frekventanti a sami si rozdělili obsazení. Navrhli jsme jim pět titulů, pak si je přečetli, počet jsme po společné debatě zúžili na tři, načež jsme opustili místnost a oni si sami kolektivně měli zvolit, jaký text budeme realizovat. U Školy základ života jsme vycházeli ze tří dramatizací, konkrétně od Hanky Otčenáškové, Káti Fixové a Jaroslava Žáka, a kluci, co dělali na dramaturgii, vytvořili vlastní adaptaci, kterou jsme průběžně společně konzultovali. Na začátku prvního běhu se na režii podílelo více lidí a střídali se, hodně rychle jsme od toho však upustili a režíruju já. Letos jsme měli velkou výhodu, protože s námi byla Lenka Chaloupková, což je vynikající hudebnice, s níž jsme řešili volbu písní, aby je všichni zvládli.

Smyslem KOPRu není vytvoření inscenace, jejímž účelem by bylo jezdit po přehlídkách a uvádět ji, ale primárně se zaměřit na pedagogickou linii. Minulý rok jsme Školu odehráli na Popelce v Rakovníku, proběhlo slavnostní vyřazení a tím to skončilo. Když jsme před lety v rámci kurzu dělali Zeleného papouška od Arthura Schnitzlera, zahráli to ještě dvakrát a pak tady v předvečer Jiráskova Hronova. Tihle si letošní hraní vymínili a chtějí to uvádět dál.

Zaznamenal Milan Hábl.

Milan Schejbal

Zpět