94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024
Divadlo není jen nějaká volnočasová aktivita
2.8.2022
Rozhovor s režisérem, dramaturgem a pedagogem Luďkem Horkým
Luďku, co pro tebe a vaše divadlo vůbec znamená získat Cenu Pavla Dostála?
Když jsem se to dozvěděl, měl jsem z toho velikánskou radost. Nikdo nedělá divadlo primárně kvůli cenám, i když považuju za pokrytectví, když lidi tvrdí, že nechtějí soutěžit a hlásí se přitom do soutěžních přehlídek. Ale cena za dlouhodobý přínos mi udělala velikou radost.
Zhruba před dvěma lety mě dráždilo, jakým způsobem se ve veřejném prostoru začalo mluvit o divadle jako o volnočasové aktivitě, a to bez ohledu na to, jestli šlo o divadlo amatérské, nebo profesionální. Amatérské divadlo je bezesporu volnočasovou aktivitou, ale to přece nic neubírá z toho, jak a proč divadlo děláme. A smrsknout to jen na volnočasovou aktivitu není dobré. Vždyť je to projev nějaké kultury, komunikace s divákem. Umění je jeden z nejhezčích nástrojů komunikace.
Díky té rétorice se bagatelizovalo, co divadlo doopravdy je a jakým způsobem patří do české kultury. Takovéto ocenění zase trochu rehabilituje všechny soubory, které spoustu času divadlu věnují a vnímají je jako projev kultury. Proto mi to udělalo velikou radost. Navíc je to ocenění, které přichází v činnosti, o níž člověk čas od času hodně pochybuje. Pochyby se dostavují v pravidelných intervalech a třeba Cena Pavla Dostála je může rozptýlit a dodat nám kuráž.
Co si vlastně můžu představit pod pojmem Divadlo Radar?
Náš systém je podobný třeba tomu, jaký má hradecké divadlo Jesličky nebo některé základní umělecké školy. Na konci osmdesátých a na začátku devadesátých let se v Divadle Radar pod Domem dětí a mládeže Prahy 7 zformovalo výrazné centrum dramatické výchovy a mladého amatérského divadla. Systémově Divadlo Radar pracuje jako vícesouborové divadlo. Dnes máme sedm dramatických kroužků, kam se může přihlásit kdokoli od čtyř do osmnácti let. Nedělají se tam žádné přijímací zkoušky a učí se tam dramatická výchova jako optimální prostředek pro rozvoj dítěte. Kromě kroužků máme dva dětské divadelní soubory, kam už se dělají přijímačky a více se zde věnujeme výchově k herectví a divadlu. Pak máme dva studentské soubory a čtyři soubory dospělých herců. Dohromady nás je v tuto chvíli necelých 230.
Takže když půjdu třeba na Racka, kterého budete na Hronově hrát, uvidím na jevišti lidi, kteří prošli vaším systémem, školičkami a podobně?
Není to bezpodmínečné, můžeš třeba vidět Ondřeje Sedlaříka, se kterým jsme se seznámili na semináři na Hronově. Což je mimochodem další vydatný zdroj lidí. Naše soubory se rozvíjejí a doplňují síly stejně, jako každý jiný amatérský soubor. Nicméně základ tvoří lidi, kteří prošli systémem Divadla Radar, a třeba většina Hrobesáků je s námi od svých čtyř, sedmi, třinácti let.
Narazil jsi na skupinu Hrobeso, dnes asi nejznámější soubor Divadla Radar.
Hrobeso se zformovalo v roce 1997, kdy jsme hráli Lochnesku Svěráka a Smoljaka. Ze sestavy, která tehdy začínala, máme pořád aktivních sedm lidí. Jinak je nás v Hrobesu aktivních kolem pětadvaceti. Pokud bych započítal hosty a spolupracovníky, tak kolem padesáti.
Pokud jsem si všimnul, tak od vás lidi neodcházejí proto, že by už nechtěli dělat divadlo, ale posunou se do profesionální sféry.
Ve chvíli, kdy je v systému Divadla Radar kolem 230 lidí, je celkem přirozené, že nás vyhledávají ti, kteří kroužky chtějí využít třeba jako přípravu k přijímacím zkouškám. Nebo mají talent, projevují ho, rozvíjejí a zkusí konzervatoř nebo DAMU. Jsme v tomhle dost úspěšní, velká skupina lidí tyhle školy absolvovala a někteří se stali renomovanými herci. Radaristi dnes na jedné straně jezdí s La Putykou, na druhé jsou obecně známí jako Vojta Dyk nebo Martin Písařík. Pak máme řadu vynikajících profesionálů, kteří se souborem dodnes spolupracují jako lektoři, třeba Jiří Panzner nebo Lucie Valenová. Ze souboru nikdy neodešli a přehoupli se z řádných členů na vedoucí a učí jak menší děti, tak své vrstevníky. Už sedmnáct let třeba hrajeme hru Pověsti pro štěstí a v ní je stále obsazena skvělá profesionálka Lenka Zahradnická.
Takže spolupráci s profesionály se nebráníte?
Vůbec, i když občas narážíme na kritiku, že se vnořujeme do amatérských divadelních přehlídek, i když u nás hraje tolik profesionálů. Ale to skutečné procento je velmi nízké a já se nikdy nezřeknu toho, že jsme parta kamarádů a pokud to profesionála s námi baví dál, nebudu mu to zakazovat. A že je to jeden člověk z deseti, když zbylých devět má povolání od kuchaře, přes psychologa, učitelku a podnikatele? Pokud k nám patří a chce s námi hrát, tak nebudu proti.
Martin Rumler
