94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024
Divadlo SoLiTEAter Praha - Přísámbůh!
18.7.2021
Neposedná posedlost
Režisér Libor Ulovec letošní JH orámoval dvěma svými režiemi, dohromady spolu se třemi různými soubory. V neděli to byl Gedeonův uzel s Divadlem Prkno (více viz letošní Zpravodaj číslo 3), a jako poslední představení druhé festivalové soboty i celého festivalu to bylo koprodukční Přísámbůh! pražské amatérské činoherní platformy Divadlo SoLiTEAter a loutkové Illegumovy divadelní společnosti. Obě inscenace mají výchozí nulový bod podobný: Ulovec v nich zpracovává současný (necelých 10 let starý) text žijícího amerického autora (resp. americké autorky v případě Gedeonova uzlu). Texty patří spíše svým dějem do kolonky divadla neinterpretovatelného, nabízejí velké příležitosti pro činoherečky a činoherce a nejsou opatřeny příliš podařeným českým překladem (přičemž Přisámbůh! je na tom v tomto ohledu díky zkušenějšímu Jakubu Škorpilovi přeci jen o něco lépe). Ale především: obě hry kladou na diváka / čtenáře silný nátlak v tom slova smyslu, že je třeba přijmout poměrně komplikovanou výchozí situaci, aby se děj mohl dále rozvíjet, a ostatně i později je třeba v průběhu času přijmout mnoho jednak nepředstavitelných mikrosituací a jednak situací kulturně a společensky českému publiku vzdálených.
V průběhu dramatického děje hry Přisámbůh! se tento typ situací pohybuje za hranicí trestných činů (konkrétně ublížení na zdraví, poškozování cizího majetku, ohrožování mravní výchovy mládeže a obecné ohrožení), blasfemie (soulož v kostele, hanění Boha a bible, klení) a smrtelných hříchů (hněv, smilstvo, nestřídmost – a našly by se jistě i další). To je nadmíru silný koktejl (ostatně podobně jako v Gedeonově uzlu), zde navíc proklátý (i proklatý) tématem všeobecné posedlosti (sexem, ďáblem a dobrem), které především vyžaduje citlivé režijní a herecké uchopení. Scénografi e, kostýmy a hudba prominou, protože mohou v tomto typu divadla víceméně herecko-režijnímu pojetí jen dobře sloužit, nebo překážet. Zde naštěstí výtvarně-hudební složka slouží dobře a z tého služby vyzdvihuji realizaci loutek – ponožkových maňásků, pod níž je podepsán (loutko)herec v hlavní roli a principál výše zmíněné Illegumovy společnosti Jakub Hojka.
Tam, kde v Gedeonově uzlu přijímáme problematicky zauzlovanou předlohu díky unikátní souhře obou hereček, Přísámbůh! bohužel kulhá. Teenagerskému triu je těžké uvěřit, že jsou to studenti bez sexuálních zkušeností, zato však s touhou po tvorbě v loutkovém divadle (chvíle, kdy iniciativu přebírá Hojkou vedený posedlý maňásek Tyron, jsou v průběhu děje světlou výjimkou), dvojice dospělých je nevyrovnaná a jejich reakce na výše zmíněný molotov nepravděpodobností neuvěřitelná. Ostatně, ukažte mi někoho z profesionálů, kdo dokáže nějak uvěřitelně zahrát vše, co se skrývá v replice: Půjdeme tam, ďábla vyženeme a do půlnoci můžeme být doma! Tato replika také ilustruje žánrové neukotvení – předloha se klene mezi hororem, loutkovou komedií a sociální tragédií a režisér jako by si pro každou ze situací (někdy dokonce i replik) z tohoto výčtu něco náhodně vylosoval, nebo vybral to, co se mu právě hodí.
Výsledkem je pak žánrově nejisté pojetí, u kterého se chce často smát tehdy, kdy by však vyznění mělo být vážné, a vice versa.
Celkový tvar také retardují předěly situací a pauza, bez nichž by se celá inscenace dala v poněkud rychlejším tempu odehrát o pěkných 30 minut rychleji a vůbec by jí to neuškodilo. Spíše naopak.
Liboru Ulovcovi patří rozhodně dík za to, že v drtivé většině svých inscenací čeří vody prověřené dramaturgie ochotnického divadla současn
ými texty, konfrontuje s nimi nejen amatérské herečky a herce, ale i publikum, a především se nebojí výzev oceňovaných zahraničních her. Zdolávat jejich úskalí bývá však často problematické i pro profesionály.
Ivo Kristán Kubák
