Do guláše ještě trochu chilli

4.8.2023

Molièrův Lakomec, titul natolik profláknutý i mezi diváky, kteří o divadle moc nevědí (díky Františku Filipovskému a jeho televiznímu extempore „kde jsou moje penízky!“), bezpochyby patří do zlatého fondu, s jehož tituly se chce alespoň jednou popasovat asi každý soubor. Je to pochopitelné, nabízí se tu několik výrazných, i když přece jen dost schematických rolí, a odbyt je zaručen. Protože lidi vědí, že Molière = komedie. 

Českolipský divadelní soubor Jirásek v čele s Václavem Klapkou se rozhodl s Lakomcem pohrát (což ostatně hlasatel na počátku řádně ohlásí). A pohrál si skutečně po vzoru malých uličníků, kteří jsou rozjařeni z toho, že mají pré. Tato naprostá svoboda po vzoru, dej do toho guláše, co ti přijde pod ruku, eklektičnost žánrů, stylů a jazykových prostředků, která původního Lakomce zcela dekonstruovala a poté složila do zvláštního surreálného tvaru, ovšem rozdělila diváky do dvou táborů – pro některé tak vznikla nesmírně zábavná, aktualizacemi nabitá inscenace, pro jiné tvar, nad kterým se Molière točí v hrobě jako vrtule a nejeden dramaturg se chytá za hlavu. Je fakt, že s klasiky se dá zacházet po libosti, a molièrovská komedie k tomu přímo vybízí. A tak tu najdeme prvky lehce rokokové (u hlasatele), prvky commedie dell’arte propojené ovšem s drsnou hanswurstovskou komikou, kde nestačí pouhé náznaky lascivity, ale celá plejáda sexuálních pohybových klišé a rozmarně vzduchem létajících neslušných výrazů. Podobně se nešetří ani narážkami na současnost, ať už v obecném smyslu (sociální sítě, politika, ekonomie), tak ve spojení s Hronovem. Prostě, vše je dovoleno.

Jak už to bývá, někdy se daří, jindy nikoliv. Možná i nedůslednost ve využití jednotlivých prostředků je součástí této „neposlušné“ inscenace, jako například jen sem tam dodržovaný princip divadla na divadle a zcizování, jehož pravidla v podstatě důsledně využívají jen komické postavy, tj. sluha Čipera a dohazovačka Frosina. Ti mají ostatně nejvděčnější prostor k improvizaci – a dá se říci, že ho využívají s přehledem a velkou dávkou energie. I ostatní představitelé mají své jiskrné chvilky, kdy se z hlediště ozývá smích nad povedeným gagem. Záleží ovšem na tom, nakolik se dokážou v ohňostroji nápadů prosadit. 

V takové nadvýrobě gagů a slovních i pohybových hříček je samozřejmě kromě originálních nápadů také mnoho osvědčených klišé, která můžou lézt častým opakováním na nervy (za všechny jmenujme neustávající Kleantovo poprskání kohokoli, kdo se ocitne v jeho blízkosti). V podstatě nejzajímavějším nápadem je interpretace slavného lakomcova monologu o ztracených penězích, kdy režie nechá chudáka Harpagona téměř bez dechu sípat, zatímco monolog za něj odříká neutrálním moderátorským hlasem Čipera. V každém případě: herci si zařádili a smích a potlesk v hronovském Sále Josefa Čapka daly najevo, že mezi účastníky festivalu jsou mnozí, kdo sdílejí stejný smysl pro humor jako českolipský soubor.

Lakomec

Zpět