Dokonalé nejsou ani princezny

4.8.2025

Soubor PolaroID, působící pod záštitou brněnského Divadla Polárka, se dlouhodobě zabývá autorským a dokumentárním divadlem, jehož smyslem je nejen konečný výstup inscenace, ale i cesta, jež k němu směřuje. Protože právě na ní dochází k nesmírně cennému procesu poznávání sebe sama i způsobu, jak toto poznání vtělit do divadelního tvaru.

Tentokrát se soubor zaměřil na vnímání tělesné schránky, což je téma, které v době nikoli nepodstatného vlivu youtuberů, influencerů a dalších ďábelských našeptávačů sociálních sítí opět silně hýbe společenským míněním. I když z vlastní zkušenosti své bezmála sedmdesátileté životní pouti moc dobře vím, že to, jak vnímáme sami sebe, i to, jak působíme na své okolí, řešila a řeší každá generace. A v mém případě holčičky, která už ve školce převyšovala okolní dítka nejméně o hlavu a půl, to vím ještě o něco líp.

Scénář everyBODY vychází z obsáhlého anketního výzkumu, využitého i ve zvukovém plánu inscenace. Zaznívají v něm autentické hlasy respondentů od předškoláků přes teenagery a dvacetileté až po čtyřicátníky, respektive čtyřicátnice. 

Začíná se doslova „ab ovo“, tedy od početí a vývoje embrya. A už tady je hlavním kritériem paradoxně zjev. Víte, jak vypadá embryo ve druhém, dvacátém či čtyřicátém týdnu? Následují rádobyvtipné hlášky rozněžnělého příbuzenstva nad novorozencem a posléze neméně trapné narozeninové fráze. Osobně si moc dobře pamatuju, jak mě vytáčela každoroční bodře pronášená věta: „Bože, tys zase vyrostla!“ A s jakým zadostiučiněním jsem očekávala jazykové zaškobrtnutí příbuzenstva nad vzápětí dobře míněnou radou: „Už ale nerosti! Sakra, anebo nerosť?“ 

Hlavní tématem inscenace everyBODY je otázka, jak vlastně má vypadat dokonalý člověk. A přestože dětský hlásek tvrdí, že nejhezčí jsou princezny, krátké pohádkové extempore vyvrátí i tuto idealizovanou pravdu. Inscenace se letmo dotkne i témat transgenderových, vtělených do nápisů TOP surgery, GENDER dysphorie, BODY issues aj., nespokojenosti s vlastním tělem vyvolané diktátem sportovních trenérů a řady dalších projevů konfrontace s tělesnou schránkou.

Sympatické na padesátiminutovém představení je evidentní osobní zaujetí tématem, jež je dvanácti aktérům nejspíš hodně blízké a jež je vtělené do velmi autenticky uchopených osobních výpovědí. Méně přesvědčivý už je divadelní tvar, kde nakládání s dřevěnými rámy, cedulemi i dalšími rekvizitami působí občas dost mechanicky a naučeně, stejně jako obecné choreografie tanečních scén. Tam, kde se aktéři mohou chytit konkrétní situace, jako je třeba scéna v tělocvičně, dění na scéně výrazně ožije. I přes výše uvedené výtky ale pokládám everyBODY za velmi cenný divadelní počin, právě pro onu osobní zaangažovanost na přípravě i výsledném tvaru inscenace.

‌

foto: Maxim Bajza

PolaroID

PolaroID

PolaroID

Zpět