Dokonaný rituál

4.8.2024

Autorská inscenace kolektivu Je to tajný! zpracovává vlastní téma pod vedením Jarky Holasové a hraje o kontaktu mezi přirozeným a nadpřirozeným, o křehkosti i síle a zapomenuté pohanské tradici.

V průsvitné tkanině táhnoucí se jako řeka mezi dvěma polovinami publika se skrývá dívka – vodní víla či démon (Josefína Pacovská) provádějící vodní rituál. Představení zahajují dvě dívky (Pavlína Tichá, Anežka Brouková) v roli smrtelnic, které divačky a diváky v prvních řadách téměř beze slov přizývají k účasti na tradičním aktu uctívajícím kult vody. Ty pak hlavní herečku průběžně vokálně doprovázejí.

Vodní víla přeplouvá mezi dvěma rovinami – pohanskými rituály a zarmoucenou, až truchlivou milostnou poezií. Na jedné straně bosá, prostovlasá dívka s květinovým věncem ve vlasech a na druhé Rusalka – dívka, která se utopí z vlastní vůle, nejspíš z nešťastné lásky. Josefína Pacovská je v jedné chvíli vábící divoženkou schopnou krutosti, ve druhé zase nešťastně zamilovanou dívkou oplakávající odcházející vojáky. Propojení tkví ve folklorní lidové tradici slovanských národů – strojení Rusalky a jejím obřadné vhození do řeky. Co ale mají oba obrazy doopravdy společné?

Velmi si cením dramaturgii za vztah k tématu, propojování a kladení otázek. Josefíně Pacovské se daří smyslově evokovat prostor pohanského rituálu. Dramaturgii vody ruší jen neutichající rozverný holčičí smích – poměrně náročný herecký prvek, který odpoutává pozornost od jinak nenuceného projevu herečky. Nejprve prožíváme začátek rituálu – nebo minimálně jeho pozemskou část, kterou podle Máchalova Slovanského bájesloví citovaného v programu, praktikují slovanské národy. Protagonistka pak zprostředkovává jeho pokračování – jako bychom byli připuštěni k tomu, co si dívky při skutečném vykonávání obřadu pouze představují a co se odehrává za hranicí skutečnosti. Vodní víla je najednou duchem utopené Rusalky – vystupuje z vody a vyměňuje si s loutkou místo. Dochází k proměně. Zatímco jedna opouští pozemský život, druhá se do něj navrací. Odkládá věnec, svléká ze sebe vodní tkaninu tvořící součást scény, k níž byla doteď připoutaná, bere na sebe šaty loutky vhozené do řeky a přijímá rysy smrtelnic.

Nejspíš je to osobní, ale když se divá holka s věncem promění ve spořádanou vesnickou dívku s vlasy sepnutými šátkem a vymění živé květiny za folklorní vzor na halence, obřad se přede mnou uzavírá s neskutečně skličujícím dojmem. Proti nespoutanému duchu nastupuje reálný svět, který dívka osvobozuje od démonů, do jejichž světa předtím nějak patřila.

Je to tajný! Kolegium hraběte Šporka, Jaroměř

Je to tajný! Kolegium hraběte Šporka, Jaroměř

Je to tajný! Kolegium hraběte Šporka, Jaroměř

Zpět