95. Jiráskův Hronov 1. – 9. 8. 2025

Dokonaný rituál

4.8.2024

Recenze Johany Jurášové na inscenaci Rusalje2022.

Autorská inscenace kolektivu Je to tajný! zpracovává vlastní téma pod vedením Jarky Holasové a hraje o kontaktu mezi přirozeným a nadpřirozeným, o křehkosti i síle a zapomenuté pohanské tradici.

V průsvitné tkanině táhnoucí se jako řeka mezi dvěma polovinami publika se skrývá dívka – vodní víla či démon (Josefína Pacovská) provádějící vodní rituál. Představení zahajují dvě dívky (Pavlína Tichá, Anežka Brouková) v roli smrtelnic, které divačky a diváky v prvních řadách téměř beze slov přizývají k účasti na tradičním aktu uctívajícím kult vody. Ty pak hlavní herečku průběžně vokálně doprovázejí.

Vodní víla přeplouvá mezi dvěma rovinami – pohanskými rituály a zarmoucenou, až truchlivou milostnou poezií. Na jedné straně bosá, prostovlasá dívka s květinovým věncem ve vlasech a na druhé Rusalka – dívka, která se utopí z vlastní vůle, nejspíš z nešťastné lásky. Josefína Pacovská je v jedné chvíli vábící divoženkou schopnou krutosti, ve druhé zase nešťastně zamilovanou dívkou oplakávající odcházející vojáky. Propojení tkví ve folklorní lidové tradici slovanských národů – strojení Rusalky a jejím obřadné vhození do řeky. Co ale mají oba obrazy doopravdy společné?

Velmi si cením dramaturgii za vztah k tématu, propojování a kladení otázek. Josefíně Pacovské se daří smyslově evokovat prostor pohanského rituálu. Dramaturgii vody ruší jen neutichající rozverný holčičí smích – poměrně náročný herecký prvek, který odpoutává pozornost od jinak nenuceného projevu herečky. Nejprve prožíváme začátek rituálu – nebo minimálně jeho pozemskou část, kterou podle Máchalova Slovanského bájesloví citovaného v programu, praktikují slovanské národy. Protagonistka pak zprostředkovává jeho pokračování – jako bychom byli připuštěni k tomu, co si dívky při skutečném vykonávání obřadu pouze představují a co se odehrává za hranicí skutečnosti. Vodní víla je najednou duchem utopené Rusalky – vystupuje z vody a vyměňuje si s loutkou místo. Dochází k proměně. Zatímco jedna opouští pozemský život, druhá se do něj navrací. Odkládá věnec, svléká ze sebe vodní tkaninu tvořící součást scény, k níž byla doteď připoutaná, bere na sebe šaty loutky vhozené do řeky a přijímá rysy smrtelnic.

Nejspíš je to osobní, ale když se divá holka s věncem promění ve spořádanou vesnickou dívku s vlasy sepnutými šátkem a vymění živé květiny za folklorní vzor na halence, obřad se přede mnou uzavírá s neskutečně skličujícím dojmem. Proti nespoutanému duchu nastupuje reálný svět, který dívka osvobozuje od démonů, do jejichž světa předtím nějak patřila.

Zpět