Dospívám. Značka: Spěchá!

3.8.2023

Mezi soubory, které na letošním Jiráskově Hronově reprezentují oblast studentského divadla, se na základě doporučení z Mladé scény právem zařadil i К.А.П.Е.Ц., Člověk v tísni, Plzeň.

Inscenace Mандрівники (Cestovatelky) je jednoduchá, promyšlená a citlivá. Je postavena na záměru předat současnou ukrajinskou zkušenost českým divákům prostřednictvím kultovního díla francouzské literatury. Už jen tím přirozeně propojuje jednotlivé evropské kulturní okruhy. Snaží se nám zase o něco víc pootevřít oči pro sledování a vnímání pojmu migrace z více úhlů pohledu a komplexněji, od příčin přes způsob až po důsledky.

Tři mladé herečky vyprávějí s vynalézavým využitím textu Antoina de Saint-Exupéryho příběh malých princů současnosti, přičemž velmi nenuceně využívají vlastní životní zkušenost. Tihle tři malí princové se ukrývají hluboko v dospívajících srdcích tří dívek, mladičkých žen. Nika, Olivia a Diana odcestovaly ze svých planet, z planet, kterými byla jejich domovská ukrajinská města. Jejich cesta k objevování planet nových není dobrovolná, ale přijímají ji jako součást svého osudu. Stejně jako v případě druhé velké pouti, na které se ocitly a jejíž trasa vede neméně nepředvídatelným terénem a která je stejně nevyhnutelná, a sice cesty do dospělosti. Dívky divákům hned zkraje příběhu prozrazují své sny o vlastní budoucnosti, ať už v podobě vzdělání, majetku či mladého ztepilého muže z USA či Británie.

Text hry působí velmi autentickým dojmem, jako by byl složen z dokumentárních výpovědí o žité zkušenosti představitelek. Přesto je ale dobře promyšleným celkem, ve kterém ani jedna věta není navíc a každá skvěle slouží cíli pojednat velmi osobním a vtahujícím způsobem téma migrace dospívajícího člověka. Nika, Olivia a Diana prozkoumávají krok za krokem roztodivné planety českých měst a vesnic a dává jim to docela zabrat. Kulturní rozdílnosti číhají na každém kroku a nestačí je pochopit. Aby se dostavila katarze, je naprosto nezbytné to velké dobrodružství překonávání bariér sdílet s původními obyvateli nových planet. V tom okamžiku získává inscenace rozměr participačního divadla, protože prostřednictvím konkrétního představení hrdinky objevují planetu Hronov. A vůbec nevadí, že děj je o objevování planety Plzeň.

Napadlo vás někdy, jak moc je naše rodná země podivná? Inscenace nám poskytuje jedinečnou příležitost nahlédnout Česko z pozice cizinců. Dává pochopit, že rozdíl ve významu některých slov dvou různých slovanských jazyků může mít šokující rozměr, nemluvě o rozdílech ve vnímání gest a situací. Inscenace má ohromnou lehkost. Herečky se nepodbízejí, jejich jevištní existence je spontánní a nevtíravá. Není zbytečně atakující, nepokouší se o naléhavost. A i v tom je chytrá. Kontakt s hronovským publikem se jí podařilo navázat velmi dobře. Činoherečkám pomáhají loutkoherecké prvky, mladým dívkám pomáhá Malý princ. Přesněji loutka blonďatého kluka v několika provedeních. Ne snad nutně, aby se na každou dostalo, ale prostě proto, že Malý princ je všude tam, kde je ho zapotřebí, a všude také sám v kůži poutníka. Malý princ je v inscenaci současně literárním dílem určeným k adaptaci (podle mě velice zdařilé a originální) a současně funkční metaforou pro vnitřní pocity hrdinek. Už proto, že do děje příběhu vpadne z velkého kufru, který do té doby dominoval scénickému prostoru.

Analogie mezi Nikou, Oliviou, Dianou a Malým princem dodává inscenaci bezpečný prostor moderní pohádky. Cestovatelky na nových planetách atakuje neviditelný
hlas a klade jim ne vždy příjemné otázky. Je to domyšlený inscenační postup, který nám umožní vnímat rozporné pocity hrdinek, aniž by nám přitom musely explicitně připomínat hrůzy války a ztráty domova. Všechna podstatná sdělení se z inscenace dozvídáme bez patosu a bez sentimentu. Věk hereček pak po celou dobu vypráví paralelní, nevylučující se příběh dospívání na pozadí zlomové, negativní dějinné události. Příběh o historických meznících, které nutí své hrdiny při procesu dospívání poněkud šlápnout na plyn.

Motiv cestování vlakem někde hluboko v mém podvědomí vyvolává pocit dalších souvislostí s českou historickou zkušeností a s jejím odrazem v literatuře, minimálně mi vybaví vzpomínku na Poslední vlak z Frývaldova Věry Sládkové, tedy součást románového triptychu Malý muž a velká žena, který se stal předlohou známého televizního seriálu Vlak dětství a naděje. Ano. I české dospívající dívky hledaly nové planety – a nebylo to zas tak dávno.

Cestovatelky

Zpět