Dotknout se dítěte je nejhorší

3.8.2023

Proč jste si vybrali tohle depresivní téma?

My ho a priori jako depresivní nevnímáme. Protože to, že Martin McDonagh pracuje s tou svou triádou láska–humor–krutost, je známé, má to ve všech svých hrách, a za tu drsnost si vysloužil přezdívku Tarantino na divadle. Ale Pan Polštář je hodně o tématu vypravěčství, o povídkách, pohádkách, je to vlastně v nějakém hávu pohádek bratří Grimmů. Takže my bychom na to neměli koukat jenom prizmatem reality, naopak je to převrácené v tom, že ta pohádka se ukotvuje do reality a tam vzniká něco, co by mohlo být depresivní, ale není. Protože jinak bychom si samozřejmě netroufli hrát to úplně navážno, kdyby to nemělo tenhle rámec.

Po první půli jsem si říkala, jak je možné trávit s takovým tématem třeba půl roku nebo ještě víc a nezbláznit se z toho...

Ono to maličko souvisí s tím, co jsem říkal, že se k tomu nesnažíme přistupovat jako k tvrdé realitě, že se tyhle věci dějou. Ony se jenom nějakým způsobem tematizují, a to jsme si museli říct na začátku, jinak by nás to samozřejmě semlelo. A k tomu, že to občas působí méně depresivně, máme velmi rozmanitou zkušenost. Hrajeme to teď po patnácté, po šestnácté. Hodně záleží na publiku. My mu dáváme signály, že k tomu nemusí přistupovat jako k depresi a tvrdé realitě, protože to tak není, ale ono si to publikum občas udělá samo. A je to i o tom, jestli to někdo z publika tzv. odprdne a zasměje se nahlas. Stalo se nám, že se lidi smáli od začátku do konce, stává se nám, že je to půl napůl, a dokonce se stalo, že po celou dobu představení bylo v hledišti hrobové ticho. A my jsme to hráli pořád stejně... Samozřejmě, někdy do toho kluci šlápnou trochu víc psychologicky, ale je to hodně i o divákovi, jaké si to udělá. Jestli se tomu brání, nebo se dokáže dostat trochu nad to. Je to jako číst tvrdou grimmovskou pohádku a srovnávat ji s tím, co u nás dělala Němcová a Erben, kteří příběhy zjemňovali. Ten problém je dán i tím, že je to postaveno na tématu dětí, které je nejhorší ze všeho. Ale paradoxně to mcdonaghovské téma spočívá v tom, že můžu zabít rodiče, můžu zabít bráchu, zamordovat kohokoli, ale děti jsou pro něj posvátné. Má to ve všech svých věcech, že jakýkoli zločin je omluvitelný, ale dotknout se dítěte je nejhorší možná věc. Tady to tematizuje a pak vysvětluje úplně opačným způsobem. To je na obhajobu toho, že McDonagh to nemyslí až tak krutě, ale že je to pro něj prostředek, skrze nějž sděluje nějakou další věc. 

Zajímal by mě soubor. Víme, že v Radaru funguje paralelně několik souborů, ale tihle chlapci už jsou poněkud přerostlí, takže předpokládám, že to je nějaká speciální jednotka, která se věnuje amatérskému divadlu.

Jsme druzí nejpřerostlejší. V Radaru je to tak, že se z dramatických kroužků takhle etablují soubory. Většinou jsou to věkovky, i když se různě hostuje. My jsme v tuto chvíli druzí nejstarší, věkový průměr máme třicet let, nad námi už je jen Hrobeso. 

Už jste v tomhle seskupení dělali něco předtím? A chystáte něco dalšího?

Každý soubor udělá za sezonu jednu premiéru – a pak se postupuje podle toho, jaký režisér koho potřebuje. V roce 2019 jsme měli na Hronově shodou okolností taky v mé režii Divadlo bez zvířat, což byla taková hříčkovitá komedie. A teď, abychom si od toho McDonagha odpočinuli, máme v květnu odpremiérovanou vánoční rodinnou komedii od autorky Sam Holcroft Pravidla přežití. Je to taková velká desková hra na jevišti, postavy dodržují určitá pravidla a na tom se ukazují nějaké situace.

Jak hledáte témata? Děláš si sám dramaturga?

Je to těžké, protože jsme svázaní několika věcmi. Jednak jsou to finanční a prostorové možnosti Radaru, jednak jsou to souborové věci. Já vím, kolik mám členů souboru, kolik holek a kolik kluků, ještě jsme zvyklí role alternovat, takže primárně musím koukat na tohle. Pak hledám nějaké texty, které oslovují nás a současně mě jako tvůrce, režiséra. Teď jsem měl šanci udělat v Radaru dvě české premiéry. Jednou byla výše jmenovaná Pravidla přežití a pak je to taková minivýběrovka Léonore Confino Belgická rybka. Teď hledáme možnosti pro příští sezonu, víme ten směr, ale konkrétní titul ne. Nejjednodušší odpověď na tuhle otázku je, že výběr je asi tím nejsložitějším. Člověk se snaží řídit souborem a jeho potřebami, ale i technicko-funkčními organizačními parametry. Ovlivňuje to strašně moc věcí, není to tak, že bych si řekl: „Tohle chci dělat, tak to kvůli mně udělají.“

Ptala se Jana Soprová

Pan Polštář

Zpět