95. Jiráskův Hronov 1. – 9. 8. 2025
Druhý sloupek Honzy Duchka
1.8.2022
„Ahoj!“
„Ježiši, ahój.“
„Ty ses vůbec nezměnila.“
Kolik variací tohoto základního rozhovoru už jste slyšeli?
„Ahoj!“
„Ježiši, ahój.“
„Ty ses vůbec nezměnila.“
Kolik variací tohoto základního rozhovoru už jste slyšeli? Rozhovoru, kdy se přátelé, příbuzní, spolužáci, ex-milenci, kolegové, stopař a řidička, policista a delikventka, havarovanec a havarovatel setkávají po roce nebo po letech. Nezřídka se tak děje i na hronovském náměstí, či ve tmě Tritonu, kde může být spouštěcím mechanismem obdobné konverzace i vjem čistě haptický.
Pokud nejste zcela asociální, nezdolně pravdomluvní (to je obvykle totéž) nebo já, zpravidla doušku „já bych tě málem nepoznal“ vnesete do hovoru pouze s jistou obezřetností a vědomím, že vstupujete na tenký led. V zásadě máte totiž jen tři možnosti, jak pokračovat. A každá je výherní.
1) „protože vypadáš tak skvěle.“ A předtím to teda bylo jak, že je dnes potřeba to vypíchnout hned v první větě?
2) „protože vypadáš mnohem starší, tlustší a osrstění se ti z temene hlavy svezlo do výstřihu nátělníku, bývalá dívko mých snů.“ Tož, to si poplkáte.
3) „protože eeem… jsem prostě neměl potřebu zapamatovat si, jak vypadáš.“ A konverzační Oscar goes to vy.
Ve variantě „ty ses vůbec nezměnila“ se pouštíte na pole ne moc úrodné, za to však mnohem bezpečnější. Z nějakého prazvláštního důvodu je totiž „neměnit se“ základem komplimentu. Jako by se automaticky předpokládalo, že to s vámi může jít už jen k horšímu. To, že se držíte aspoň na svém, to pro vás má být skvělá zpráva. Ok, nepřibyly mi vrásky, ale co když je to tím, že jsem nic neprožil, nikam se neposunul?
Proč je dobře být stejný? Je to tím, že když ty jsi stejný a já jsem stejný, tak si budeme dál rozumět, když jsme si přece rozuměli předtím? Ale jestli jsme se neproměnili ani jeden, pak sdílíme jen minulost a vzájemně se stáváme opakovanou vzpomínkou, exponátem.
Tempora mutantur, panta rhei, i ta jedna řeka, do které se nedá vlézt dvakrát. Nevím, jestli k lepšímu nebo k horšímu, ale měním se a svět také. Jestli ty se neměníš, tak naopak hrozí, že si rozumět přestaneme. Protože když jeden jde a druhý stojí, tak se z blízkého vztahu postupně stává vztah na dálku. Byla by to škoda nebo to tak má být?
Ahoj Hronove, rok jsme se neviděli.
Honza Duchek
