Éterické vyprávění o šílenství hladu

3.8.2023

Hana Voříšková v bílých kalhotách a bílé mikině sedí u stolu s bílým ubrusem. Inscenuje inuitskou poezii vsedě za pomoci dvou misek, jednoho stolu, škrabky, nožíku, řepy a džbánu vody. S notnou dávkou nadsázky by se dalo říct, že povídá hodně inuitskou verzi pohádky o červené řepě.

Její indiánské vyprávění ale jako by nebylo určeno divákům – výrazové prostředky se nepodřizují komunikaci významu ani udržování pozornosti – když bělovlasá žena otáčí misku, tak tak nějak tušíte, že ji neotáčí kvůli vám, a i když se dívá do publika, máte pocit, že je intenzivně soustředěná na sebe, na zvuky a slova jejího příběhu, vůbec ne na vás. Skromné prostředky a omezený hrací prostor stolu ohraničený i světlem zdůrazňuje dojem izolované malé komůrky. Komorní projev je velmi mírný na veliký prostor sálu Sokolovny. Výhoda podobné formy pro předávání inuitské poezie je podpoření lyrického a intimního charakteru jejích obrazů. Vyprávění ale nemůže naplňovat podstatu udržování kontinuity orální historie nebo poučení symbolickou reprodukcí mýtů, na to je příliš obráceno samo do sebe. Soustředěný rytmus udržovaný zpěvem, pohybem a recitací není narušovaný proměnlivou dynamikou, naopak spěje dopředu velmi neměnně.

Text „vyprávění“ o šílenství hladu přechází od abstraktních jednotlivých veršů přes obrazy (adresování milostných slov komusi, možná dívce, možná tuleňovi) až k příběhům o šílenství hladu a řešením, do kterých je schopno vehnat lidské bytosti. Končí se zcela konkrétním sdělením o nemožnosti pochopení nemorálního konání bez pochopení psychických stavů, jaké k němu vedly. Formulování morální otázky je oproti zbytku až překvapivě explicitní, jako by se příběh na konci probudil a chtěl zprostředkovat kontakt s reálným světem. Napojení fyzických akcí na význam v textu je někdy očividné (z řepy je mrož probodnutý harpunou), někdy symbolické (pití krve, pomazání se krví), někdy asociativní. Ačkoli se jedná o vyprávění příběhu za pomoci objektů, jejich animace není primární a probíhá jen občas, jakoby až ve druhém plánu. Zpětně nejsem schopna přiřadit některé akce textu a naopak, významově se totiž jedná o jednolitý proud.

Herečka celá oblečená v bílém oblečení na bílém ubruse postupně zpracovává červenou řepu. Jejími stroužky si v jednu chvíli potírá obličej, což je aktivita nutně implikující zašpinění, na bílé barvě nutně viditelné. S řepou se navíc místy manipuluje opatrně, místy hrubě, ale naproti očekávání zůstává oblečení po celou dobu zřetelně a čistě bílé. Skrze očekávání se místo trochu prvoplánové symboliky viny zvláštním způsobem akcentuje materialita vyprávění.

Oproti interpretačně otevřenému začátku už významově hutnější konec přinesl jednotlivě identifikovatelné příběhy. Morální ponaučení o neschopnosti poznat s plným břichem šílenství hladu nevyznívá jako obvinění, protože děj jako by se odehrával tak trochu mimo diváky. To by samo o sobě nevadilo, ale příliš éterický vjem ve mně nechal spíš jakýsi prchavý pocit na hranici nezúčastněnosti než napojení.

Hana Voříšková

Zpět