95. Jiráskův Hronov 1. – 9. 8. 2025
10.8.2024
Recenze Luďka Horkého na inscenaci Žaba.
Na doporučení z Dětské scény přistála v programu letošního Jiráskova Hronova Žaba. Není obvyklé, aby celostátní přehlídku divadla hraného dětmi reprezentovala inscenace jediného herce. Současně není žádný důvod k tomu, aby tomu tak být nemohlo. Žaba je loutková one boy show Maxmiliána Šimka, který zručně kombinuje animaci hraček (včetně hraček-maňásků) s vlastním vyprávěním příběhu a zpěvem. Projev dětského herce se skoro až nebezpečně pohyboval na hraně mezi prezentací příběhu a sebepředváděním. Chápu, že to mohlo být způsobeno konkrétní reprízou, ale místy už nešlo o exhibici ukvákané žáby, nýbrž o exhibici Maxe Šimka. To by se podle mě stávat nemělo.
Příběh inscenace vychází z povídky zkušeného spisovatele literatury pro děti Jiřího Kahouna, autora předlohy k populárnímu večerníčku Příběhy včelích medvídků. Ani inscenace sama nepřekoná stopáží jednu epizodu večerníčku. Přesto je její příběh příliš jednoduchý na to, aby utáhl šest minut sám o sobě. Je tedy nezbytné jevištní vyprávění obohatit o inscenační nápady, o loutkářské vychytávky. V tomto ohledu zůstala Žaba na půl skoku. Max Šimek okouzlujícím způsobem kloní uši klokana na znamení studu nebo hravě a s nadhledem znázorňuje třes soutěžícího způsobený předstartovním stresem. Takových světlých míst je ovšem v inscenaci podle mého názoru méně, než by bylo třeba k jejímu naplnění. Hračky použité jako loutky nemají žádnou přidanou hodnotu, jsou to prostě hračky, v případě obou hlavních hrdinů, žáby a kuřete, navíc výtvarně nepříliš vkusné.
Situace, kdy si děti pomocí hraček přehrávají příběhy, nejsou nijak vzácné – a přesto jsou nesmírně cenné. Děje se tak často, ať už za účasti dospělých, či bez nich, a vždy to v dětech rozvíjí obrazotvornost a smysl pro dramatické vyprávění.
Myslím si ale, že k přetavení takové dětské hry do tvaru divadelní inscenace zařazené do programu Jiráskova Hronova je zapotřebí ještě víc úsilí, než kolik se jí dostalo.