95. Jiráskův Hronov 1. – 9. 8. 2025
Extempore
4.8.2021
Jak jsem uvedl v mém hronovském curriculum vitae, většinu z mých asi padesáti ročníků Jiráskova Hronova jsem prožil pracovně.
Jak jsem uvedl v mém hronovském curriculum vitae, většinu z mých asi padesáti ročníků Jiráskova Hronova jsem prožil pracovně. Přeskočil jsem v něm extempore z let 1978 a 1979, kdy jsem se ho zúčastnil jako posluchač Kurzu divadelní režie a herectví Lidové konzervatoře Středočeského krajského kulturního střediska (1977–1980). Kurz měl po dva roky soustředění na hronovské přehlídce. V těch letech bývalo na programu obyčejně pouze jedno představení denně, takže časoprostor festivalu byl ideální pro souvislejší možnost výuky, než tomu bylo při víkendových soustředěních.
Na druhém hronovském soustředění se krom jiného konaly, jak bychom to dnes pojmenovali, klauzury. Jako posluchači režie jsme měli na výběr z několika prozaických textů, zvolený text jsme měli zdramatizovat a poté s posluchači herectví inscenovat. Vybral jsem si tehdy povídku Michaila Zoščenka Utrpení mladého Werthera, zhostil se úkolu dramatizace, to ještě před soustředěním. V Hronově jsme pak dramatizaci, nazvanou Ať nemrská těma nohama!, nazkoušeli venku na zahradě ubytovny naproti Staropadolské hospodě. Zvolili jsme arénový hrací prostor. V závěru JH jsme měli výsledek práce předvést, stejně jako ostatní, ve třídě ZŠ na náměstí, kde probíhala výuka kurzu. Oponoval jsem, že třída je pro naše představení arénového typu malá, a to i kdybychom vynesli ven všechny stoly a židle. Navrhl jsem, abychom se přesunuli na dvůr školy. Jeden z našich lektorů, herec Jaroslav Vágner, trval na tom, že se nikam přesouvat nebudeme a prohlásil, že jde stejně zase jen o nějaké mé schválnosti.
Nezbylo, než poodhalit to, co mělo být překvapením, a sice že nepotřebujeme jen arénu s diváky kolem dokola, ale také prostor za diváky, neboť je nezbytný pro jízdu na bicyklu jednoho z herců. Po dalším dohadování jsme se nakonec odebrali na dvůr, abychom zjistili, že ani ten není pro naše představení dostačující (něco neodstranitelného tam překáželo).
A tak jsme poté skončili na náměstí před školou, vymezili hrací prostor křídou a spustili představení. Publikum, které měli původně tvořit posluchači a lektoři kurzu, se rozrostlo o náhodné chodce, kteří vytušili, že se bude něco dít. Hrací prostor s publikem zasahoval i do místní komunikace, ale celou cca půlhodinu tu nikdo neprojel. Představení se povedlo, sklidili jsme nemalý potlesk a já dostal spontánní pusu od nadšené hlavní lektorky kurzu dramaturgyně Jarmily Černíkové-Drobné. Jaroslav Vágner pronesl: „Jo, pěkný. To jste měli říct hned, že potřebujete takovýhle plac.“
Když pominu dramaturgickou spolupráci na inscenaci souboru Tyl Rakovník, který v režii Jaroslava Kodeše na JH 1994 uvedl hru Michaela Ramløse: Čtvrté přikázání, byla to má první a jediná „umělecká“ prezentace na půdě hronovského festivalu. Nejspíš také poslední.
