Fajnšmekři intelektualismu

9.8.2024

Letošní forma divadelního souboru Antonín(ů) Puchmajer(ů) a jejich – s nadpřirozenou lehkostí rozehrávaný – kabaret právem sklízejí úspěch. V prvé řadě jim to opravdu výborně zpívá a nutno podotknout, že Soniu Koutovou v této úloze vidíme již podruhé (stejně výborně jako v případě Kardio Theatre). Ve druhé řadě jim to místy až fantasmagoricky pálí. Pregnantnost hereckého projevu (čti: cíleně decentní, ale promyšlené stylizace) a celá ta úspornost jsou k popukání. Jak málo stačí, hlavu a smysl pro slovo mít stačí! Slovo tu totiž hraje prim. Jsme svědky vztahových hříček, rozvinutých anekdotiček a mikrozpráviček s nikdy nerozřešeným cliffhangerem. Vrství se nejen vztahy, ale i témátka, přechytračelé pointy – a to navíc v plejádě náramných pauziček, štronz a naplněného ticha. Už dlouho jsem se tichem takhle nepobavil. Kam to ale všechno spěje?

V okamžiku vkusně naplánovaném předstupuje právě Sonia Koutová, aby nám líbezně sdělila, že z toho všeho má dojem sekty. Známé postupy, opakování principů, a jestli to začne být příliš trapné, zapálí oponu. Nebo hůř: odejde. Další skvělá tečka. Odtud dál se ale přiznám, že už se to pro mě začíná pozvolna vyčerpávat a pozornost už nemám tak břitkou jako Puchmajeři humor. Což je koneckonců můj problém a nemění to nic na tom, že Sklizeň je (doslova a můžete mě citovat) debilně hravá, hříčkoidní, úchylně intelektuálská zábava s absurdním nábojem, plná trefného pointování a něžných gagů. To myslím vážně. 

A teď sledujte: „Zdálo se mi, že čekám dítě.“ – „Zdálo se mi, že ti do úst vletěl netopýr.“ Naplněné vtipné ticho. „Napsal jsem pochvalnou recenzi. Uznávám inscenaci a její humor.“ – „A přitom mě tenhle typ divadla ale vůbec nebaví a normálně to vydržím jen chvilku.“ Nenaplněné ticho.

Antonín Puchmajer D.S.

Antonín Puchmajer D.S.

Antonín Puchmajer D.S.

Zpět