94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024
Federico García Lorca: Její pastorkyňa
5.8.2021
Celovečerní vesnické realistické drama Gabriely Preissové odehrál soubor Šediny z dědiny ve velmi hutných padesáti minutách a k jeho interpretaci zvolil prostředky, které jsou všechno jiné. Jen ne realistické.
Celovečerní vesnické realistické drama Gabriely Preissové odehrál soubor Šediny z dědiny ve velmi hutných padesáti minutách a k jeho interpretaci zvolil prostředky, které jsou všechno jiné. Jen ne realistické.
Její pastorkyňa společně s Gazdinou robou téže autorky, a především Maryšou bratří Mrštíků patří ke stěžejním dílům českého dramatického kánonu s velmi bohatou inscenační tradicí. Ať už třeba socialisticko-realistickou s důrazem na folklorní kolorit a národopisný charakter, typickou pro padesátá léta, nebo „sociologickou“, jak ji ovlivnil Jan Grossman svou stěžejní inscenací Maryši z roku 1981. Grossman hru chápal jako střet individua s nelítostným tlakem společnosti, které se ale nejde vzepřít, protože každý jedinec je její aktivní součástí, vzešel z ní a dál ji svým jednáním stvrzuje, jak si všímá ve své zásadní maryšovské studii O výkladu jednoho textu. Zhruba od přelomu tisíciletí pak v interpretacích českého realistického dramatu začnou dominovat obraznější inscenace, které se vzdalují realistickému rámci předloh. Zejména využitím folklorních motivů, tanečními či pěveckými scénami, ale často taky díky výrazným kostýmům či symbolické práci s rekvizitou, se tyto inscenace výrazně poetizují a do děje se dostává jistá osudovost, až mytičnost. Mám na mysli např. inscenace J. A. Pitínského, Martina Františáka nebo Břetislava Rychlíka.
Inscenace Šedin z dědiny se mi pak zdá snad jako nejradikálnější a nejodvážnější z inscenací tohoto poetizujícího ražení. Výsledný tvar je v podstatě jevištní básní, situace jsou „oholené“ na dřeň, aniž by ovšem cokoli podstatného zaniklo, poetické vidění, a především práce s gestem vzbuzuje dojem rituálu a dodává situacím jistou míru archetypálnosti. Vzpomeňme třeba situaci, kdy Kostelnička vyskočí na stůl a svoje rozhodnutí, že Jenůfu dá Števovi až poté, co se dokáže celý rok odříkat hýřivého života, sděluje téměř jako kletbu. Možná než Preissové realismus připomene inscenace víc magická básnická dramata Federika Garcíi Lorky.
Velmi účinná je sevřenost tvaru, kterou nemají na svědomí jen četné škrty, ale taky tříčlenná živá kapela pomáhající dotvářet atmosféru a dramatické napětí, stejně jako stálá přítomnost všech herců na scéně. Skrze ně je tak na scéně neustále přítomné přísné oko vesnice se svými morálními a náboženskými normami, připravené kdykoli odsoudit morální poklesek. Vesnice se tak stává jakýmsi neúprosným antickým fátem, před kterým nejde uniknout. Pochopitelnější je tak Kostelniččin čin, kdy jí její pýcha nedovolí, aby před zrakem celé vesnice přiznala, že při výchově Jenůfy selhala (signifikantní je Kostelničkou opakovaně zdůrazňovaný motiv, že i pan farář se klaněl jejím mateřským úspěchům).
Milan Schejbal na včerejším problémovém klubu hovořil o tom, jak podstatné je zejména v amatérském divadle vycházet z hereckých a typových možností souboru. Zvolený inscenační klíč režisérů Mrázka a Skály pak dokáže velmi efektně vyzdvihnout přednosti a potlačit problémy představitelů jednotlivých rolí. Ukázkově například u Martina Kuncla, který sice není nejjistější v mluveném projevu, ale v tanci, gestu či mimice zdařile uplatní svůj typ a v rozšafných furiantských gestech jednoznačně uhraje Števovo kouzlo i lehkovážnost a zbabělost.
Znakový, metaforický jazyk inscenace pak dokáže jednoduše, ale zároveň i emočně silně vystihnout hlavní situace, aniž by je bylo potřeba zdlouhavě psychologicky motivovat a herecky rozehrávat. Snad jen ve dvou momentech mi inscenace přišla příliš stručná a ochuzující Preissové předlohu. Předně v motivu Kostelniččiných výčitek svědomí a vnitřních běsů poté, co zabije Jenůfčino dítě, a pak v závěrečném motivu odpuštění a smíření, ve kterém je podle mě největší síla a taky jedinečnost Její pastorkyně v kontextu realistického vesnického dramatu, ale možná českého dramatu vůbec (ovšem přiznávám, že katarze smíření suverénně nejlépe funguje v Janáčkově operním zpracování díky mohutnému orchestrálnímu finále, kterému samozřejmě Mrázkova tříčlenná, byť sebezručnější kapelka nemůže konkurovat.)
