Generace Zzzzz

4.8.2023

Každý rok (letos již posedmé) připadá na 12. května den povědomí o problému jménem myalgická encefalomyelitida, který známe spíše pod populárnějším názvem chronický únavový syndrom. Je to komplexní neurologické onemocnění, jehož výskyt se po pandemii značně zvýšil a studie také potvrzují jeho rozmach mezi žáky a studenty. Velká část z nich (více než třetina) ve výzkumech potvrzuje duševní nepohodu, která výrazně souvisí s nestíháním probíraného učiva. Frekventovanější je také výskyt špatných nálad, podrážděnost nebo problémy se spánkem (které zaznamenaly několikaprocentní nárůst).

Tahle chladná statistika jistě nestála u kolébky subtilní inscenace spi–bdi–sni mostecké ZUŠ Floriana Leopolda Gassmana, kterou pod vedením Barbory Gréeové připravily čtyři performerky, žačky ZŠ (nebo odpovídajících ročníků víceletého gymnázia, jak praví propozice přehlídky, z které byly na JH nominovány). Naopak je zřejmé, že tam stála touha této čtveřice, resp. pětice, o tomto palčivém problému referovat z osobního hlediska, vypovídat o věci, která je trápí a s kterou se díky divadlu mohou alespoň částečně vyrovnat.

Inscenace je koncipovaná jako tajuplný nakopávací rituál. Nejprve nás na základě jednoduchého triku s využitím teorie zrcadlových neuronů rozzívají – „unaví“. Poté se skrze drobné situační charakteristiky o každé z hereček dozvíme nějaký osobní detail, z kterého plyne, že jsou v palčivé životní situaci související právě s únavou; a z té je dokáže probudit jen kofein v jakékoliv formě. Poté si po jednotlivých krocích připraví kávu v moka konvičce a povzbuzeny touto světově nejrozšířenější drogou (jediný nápoj, který je konzumován ve větší míře než káva, je voda) propadnou společnému pohybovému rauši dočasné produktivity. Jakmile rauš pomine (a jeho hudební doprovod skladbou dua DVA skončí), dívky se vyčerpají a postupně usínají únavou, nebo naopak znaveny nemohou spát. Jako drobný ornament k podtržení svých akcí používají čtyři černé stolní studentské lampičky.

Zní to možná banálně a schematicky, ale rozhodně to na ploše zhruba dvaceti minut banální není. Je to soustředěná, detailní a cílená souhra, v které nemá ani jedna z protagonistek navrch. Svoje jednoduché zpovědi formulují srozumitelně a velmi záhy nám navzdory příjemně opojné vůni, která se s přibývající vřící kávou šíří prostorem, začne být v blízkosti jejich problémů velmi nepříjemně. A to je myslím i jejich cíl. Navíc tuto inscenaci vnímám jako zprávu o životě současných nejmladších generací (tedy Z i alfa) po pandemii, aniž by tento fakt musely explicitně formulovat.

V této souvislosti je vhodné zmínit i kontext bloku, který mostecké představení uzavíralo. Sám jsem jej zhlédl jen jako diptych s jindřichohradeckou Bárou, neboť jaroměřský Svět je v rozpacích, první část, jsem jednak nestihnul a jednak již viděl v Chrudimi. Ale právě v jedinečné juxtapozici s dramatizací Němcové Divé Báry snažící se na štěp téměř sto sedmdesát let staré povídky naroubovat problematiku emancipace dnešních dívek, se spi–bdi–sni ukazuje jako bytostné a aktuální divadlo dotýkající se nejen nás, ale i těch, které hrají a o kterých se hraje.

P.S.: Dovolím si přesto drobné rýpnutí na závěr. Tak nějak je evidentně v Mostě zvykem mrhat surovinami. Už jsme několikrát viděli rozlité litry piva, prosecca i jiných pochutin. Tentokrát se tak trochu plýtvá kávovými zrnky. Je mi jasné, že je tým po představení nejspíš sesbírá a zrecykluje, ale stejně to ve mně vzbuzuje pocit mrhání. Zejména v inscenaci, kde jde o to, že to (zatím) jediné východisko z bezvýchodné únavy je přece tahle pravzácná substance.

Spi–bdi–sni

Zpět