Hasiči a hyeny

6.8.2023

Laskavý čtenář promine: tohle nebude recenze, tohle bude milostný dopis. Tomáše Hájka sleduju už dlouhá léta (první byl, nepletu-li se, Faust, kterého jsem loni na Loutkářské Chrudimi viděl po letech znovu a opět se tetelil) a celá ta dlouhá léta je mi inspirací – a nemyslím tím jenom jeho inscenace, byť mě skoro všechny nadchly více či méně hodně, ani jeho herectví, byť ho obdivuju jako loutkáře, jako činoherce i jako tvůrce, který umí oba přístupy organicky propojit. Inspirací je mi hlavně neskutečná pozitivní energie, kterou šíří, a pak taky množství úsilí, které je ochoten věnovat zdánlivě úplné krávovině.

Nelkej, Čechie! možná tak trochu úplná krávovina i je, ale v tom nejlepším slova smyslu. Tomáš Hájek tu nerozebírá zásadní mýtus jako ve Faustovi, nenoří se do hlubin pokračujícího šílenství jako v Černém kocourovi, ani nezkoumá tragický osud zmařené snahy pošetilce jako v Andréem. Je to prostě jen zábava – ale velkolepá. Nejrůznějších fórků, drobných výtvarných nápadů i slovního humoru je tu plno, Hájek tentokrát komunikuje s publikem jako vyslovený kabaretiér, který dovede něžně zapojit i aktuální festivalové kauzy. Připomínka, že Národní divadlo příslovečné „dary chudých vdov“ ve skutečnosti tak úplně nepostavily, nikdy neuškodí.

Ale především: Hájkův velitel hasičů je podobným snílkem jako jeho Salomon Andrée, jako jeho Faust, a podle mě trochu i jako Hájek sám. Že ta ponikelská mise do centra Prahy končí happy endem (podobně neskutečným, jaký nabízí Quentin Tarantino v Tenkrát v Hollywoodu), je proto ve výsledku vysloveně dojemné. (Teda, takhle: já už jsem ve stavu, že se dojmu dost snadno, ale snad mi rozumíte.) Díky za to.

P.S.: Novináři v inscenaci vystupují jako příslovečné hyeny – ale přivedlo mě to k myšlence, že práce šéfredaktora Zpravodaje obnášela i jisté množství hašení. Po ohňostroji, který jsme s Tomášem sledovali společně, vznikla improvizovaná fotografie (prostě proto, že jsem zatoužil vyzkoušet historickou přílbu ponikelských hasičů). Tomáš mi nabízel i uniformu, ale trochu jsem se bál, že bych ji těsně nedopnul.

Michal Zahálka

Zpět