94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024
Herectví jako problém
18.7.2021
Dobřichovická divadelní společnost - Je úchvatná!
Dobřichovická divadelní společnost - Je úchvatná!
Už jsem v letošním Zpravodaji o herectví, žánru a stylu psal v reakci na Churchillova Natěrače DS Vojan z Desné. První věc, kterou – zvolí-li si divadelník hru jasně dopředu vymezeného stylu a žánru – je třeba ohlídat, je proč ji volím a zda na to mám prostředky a schopnosti. A zde bývá kámen úrazu mnoha ochotnických a amatérských souborů. Přecení své síly, anebo neodhadnou dostřednou sílu zvoleného žánru, který je do svých hranic – pokud nesplňují určité dovednostní disciplíny – nepustí. U Desenských šlo o jiný styl v daném žánru, který vyústil v jiný typ komedie, která místo poangloamerickém grotesknu začala žít francouzskou konverzačkou. A fi ungovalo to jen velmi škobrtavě.
U Dobřichovické divadelní společnosti a jejich komedii Je úchvatná! jde o druhý problém, o kterém píšu v úvodu. Totiž o schopnost naplnit formu hereckou akcí. Naplnit dobře zvolený a inscenovaný žánr angloamerické inteligentní (rozuměj se suchým, ironickým humorem a odstupem psanou) konverzační komedie adekvátním herectvím, hereckým jednáním, schopností bryskné slovní konverzace (někdy i o ničem) a pohybové elegenace vyšší společnosti, již vel mi dobře známe například z fi lmu My Fair Lady
A tu je onen kámen úrazu této inscenace. Herci by měly být velmi dobře zvolenými typy pro dané role a poté je hereckými fi nesami rozehrávat. Takový byl z celého ansámblu v podstatě jediný – Dušan Navařík v roli pianisty Cosmy McMoona. Úspornými těkavými gesty, pečlivě (a přesně) volenými výrazy obličeje a napjetím těla, které je jakoby stále ve střehu (připomínal mi komika němé éry Harolda Lloyda) se mu daří udržovat svou fi guru v neustálé živosti a schopnosti rychle a přesně reagovat na vznikající situace. Navíc je dobrým klavíristou (a vtipným kuřákem), díky čemuž celá inscenaci velmi dobře drží pohromadě. Obdobně výraznou je i Kateřina Filla Věnečková v roli rodinné přítelkyně Dorothy. Na můj vkus svou naivku trochu přehání, a kdyby v úvodu (při příchodu a odchodu s pejskem) volila méně extravagantní pojetí, více uvěřitelné, hrály by se jí situace, kdy je opravdu už střelená (včetně pointy s psíkem), mnohem lépe a pro diváka by byly překvapivější. Své si uhrál i Ondřej Nováček jako milující obdivovatel a podporovatel hlavní postavy St. Clair Byfi eld. Ale i on by měl být – pokud by chtěl naplnit postavu skutečným životem a divadlem – rozšafnější, společesnštější, jízlivější, pohybově ovládnout více prostoru, některé situace více rozehrát.
A jsem u hlavní postavy této komedie, Florence Foster Jenkisové v podání Eugenie Koblížkové. Na ní její úspěch leží a s ní padá. Herečka se snaží, dělá, co může, šlape do role naplno, od úvodní scény obsáhne celý prostor, ale nějak to není ono. Měl jsem neodbytný pocit, že neustále přehrává včetně nepříjemného hraní fistulí, namísto aby se do postavy více vložila, vdechla jí pevnější rys či charakter (skutečná Florence měla zřejmě syfi lis, možná by zapojením vnější nemoci, která se stále stupňuje a postavu, její myšlení a chování postupně rozkládá, to výkladu postavy prospělo). A přesto je jí na jevišti – jaksi – málo. Nemyslím pochopitelně, že by měla být korpulentnější (byť korpulentnější herečce – což k operní divě patří - by se tato role hrála mnohem lépe), ale jejím úkolem je ovládnout v téměř každý okamžik celé jeviště, celé dění, které sledujeme. A to se nestalo. V dialozích často vévodí vedlejší figury a situace, „operní“ zpěv není dost bizarní a i chování neukazuje extravaganci, kterou si možná uvědomuje, možná ne (to už je na interpretaci postavy), ale která je záminkou a důvodem, pro vznik a existenci této komedie.
A měla by být i důvodem pro vznik jakékoli (tedy i této) její inscenace. Je to úkol těžký i pro profesionální herečky. Právě v tom je ale její divadelní výzva. Když chcete zdolat horu, nemůžete se zlobit, nemáte-li síly vyšplhat až na vrchol, že dojdete jen někam do její půle či někdy ani to ne. Ovšem, proč ne, stačí-li vám to.
A právě to se stalo Dobřichovickým. Nepodařilo se jim najít ansámbl, který by pro daný úkol byl typově vhodný a zvládl jej tak, aby inscenace dosáhla na vyšší příčky divadelního zážitku, divadelního tvaru a divadelních podob.
Myslím, že obdobné „nedotažení“ by se dalo vztáhnout i na scénu, která byla jen velmi vzdálenou nápodobou salonů a prostředí vyšší americké společnosti („máme tu přeplněno nábytkem“ v jednom z dialogů se asi mělo nahradit či škrtnout, aby tak vzhledem k poloprázdné scéně nečnělo), a na – jinak sympatické – vstupy dámské vokální skupiny Cabinet. Nepředpokládám, že měly být obdobou operního zpěvu Florence Jenkinsové. I když zasazení do swingové éry (včetně projekcí New Yorku a pop ikon čtyřicátých let na horizontu) bylo stylové a lze je považovat za možná nejlepší dramaturgicko-režijní nápad a vklad.
Nedávno byl u nás promítán film Božská Floren ce anglického režiséra Stephena Frearse také zachycující životní osudy Florence Foster Jenkinsové (1868–1944) včetně jejího koncertu v Cornegie Hall 25. října 1944, měsíc před smrtí na srdeční mrtvici. Hraje ji Meryl Streep. Doporučuju k zhlédnutí. Je úchvatná.
Vladimír Hulec
