Hier bin ich…

4.8.2023

Zpoza horizontu je slyšet hřmění, obloha tmavne a místní občan vstává z lavičky, povytahuje si tepláky až k podpaždí a zachmuřeně ostří na obzor, drtě přitom v pěsti plechovku od piva. Bouře přicházejí od Červeného Kostelce se stejnou neúprosností jako činoherní inscenace od Volyně a únik je třeba zahájit zavčasu. Místní občan se ovšem mýlí – není to bouře, co se valí zkropit jeho kupku sena. Je to Špetlík, který jede na Hronov, má díru ve výfuku a bídně seřízené vstřiky. Podél silnice postává místní zvěř, vykašlává saze a přeje Špetlíkovi brzkou smrt. Když ten konečně zastaví na náměstí, několik šroubků pokračuje v původní trajektorii vozu a ze stromu tu ještě chvíli opadávají mrtví ptáci. 

Dobrý den, Hronove, jsem tu! Jak ten pes, kterého dneska poprvé pustili ven a ztřeštěně pobíhá kolem ve snaze okamžitě očurat sedmdesát tři sloupů a čtrnáct křovisek, tak já tu teď pobíhám od jedné skupinky k druhé a nadšeně výskám nad zjištěním, kolik lidí je pořád ještě ochotno se se mnou kamarádit. Všichni jsou krásní, švitořiví a mají kocovinu. Já se raduji, toto je můj přirozený kulturní biotop, teprve zde jsem opravdu Špetlíkem!

Většina festivalových aktivit začíná tím, že se napijete piva. Tím totiž deklarujete svůj dionýský přístup k čemukoliv, co bude následovat – a to i v případě, že jde o Primátora pokojové teploty, místní tradiční nápoj. Tudíž s odhodlaným říhnutím vcházím do Čapkáče, kam Pražáci přivezli McDonagha. Těším se velmi, že zaplním mezeru ve vzdělání, neb to mé je podobné takovému tomu sýru, který se spíše než ze sýru skládá z mezer v sýru – jenže to celé monumentálně zvrtám, když o pauze vylezu ven, zavětřím jahody, U Gurina ještě zuří šampaňská snídaně (ač je už šest večer) a já mám zkrátka problém se soustředěním, takže úplně zapomenu jít na druhou půlku a teď se hrozně bojím, že mi někdo prozradí, jak Pan Polštář skončí. Stud za svůj omyl ovšem necítím, ostatně kdybyste viděli, jak ve Stovce tlačenku zapíjím Bohemkou, dojde vám, že studu nejsem schopen. 

Z náměstí do Sokolovny je to prý přinejmenším deset minut svižné chůze, ale není na tom pravdy nic, jde to krásně zvládnout za necelých sedm minut dovolenkovým krokem a vysrkat přitom celé pivo. Zkušení si nechají poslední hlt až nahoru, mně nezbylo nic a po závěrečném výstupu se mi teď lepí jazyk na patro. Budu vědět do příště, rozšiřuji svůj seznam hronovských life-hacků a taky už vím, že dvojitý česnek na langoše není taková taškařice, jak jsem si původně myslel, pročež se divákům v osmé řadě tímto omlouvám. 

Jelikož mi teta Voříšková právě přivodila umělecký prožitek, procházím brankou Tritonu spokojený, usměvavý a dav se přede mnou sám rozestupuje – zda je to charismatem mým či langošovým, to se nikdy nedozvím. Ale že má tritonské víno česnekový ocásek, to mi potvrdil celý stůl, pročež dále pijeme kořalku. Kořalku pije i pan Lechnýř a pravděpodobně proto mu přijde rozumné vzít mě na procházku k Lavičce sebevrahů, přičemž mi nikdy neprozradí, proč se ta lavička tak jmenuje, tím vytvoří konverzační napětí, ke kterému přispěje i fakt, že jsem celý od bahna, pač jsem za těch pár metrů stačil dvakrát hodit tygra. Že jsem jak prase, to v té tmě nikdo nepoznal, nepoznala to ani ta dívka, která velkoryse pomíjela fakt, že ne každou větu zvládám vyslovit na první pokus – a ještě mě naučila trik, že když místní ryzlink rozkapeme vodou z hajzlu, vystřelí jeho pitelnost k nočnímu nebi.

Pak se nějak stalo, že mě pan Levínský představil panu Kužílkovi, který mi věnoval jeden ze svých věhlasných monologů – a já s ním, jak si vybavuji, horlivě souhlasil. S čím jsem to souhlasil, to zůstane navěky ztraceno v mlze. Stejně tak jako to, proč jsem se probudil na opačném konci Hronova, než kde mi paní Ondrová vybojovala nocleh, a já se ti tímto, Terezko, ještě jednou omlouvám a slibuji, že tam dneska už trefím.

A tak dnes sedím na Problémovém clubu, jako problém vypadám (a pravděpodobně ze mě i problém táhne) a sním o ideálním světě, ve kterém má René Levínský hustý plnovous, nebe je stále modré jako oči Aleny Zemančíkové, veverky na borovicích zpaměti recitují vybrané monology Oldřicha Kužílka a kde já nemám kocovinu.

Autor je osvětlovač a taky trochu čuně.

festivalové dění

Zpět