Hlavní je brát to hlavní jako to hlavní

10.8.2024

Dramaturg a pedagog JAMU Jan Šotkovský patří už docela dost let mezi hronovské stálice – byl tu třeba jako recenzent Zpravodaje nebo nejčastěji jako jeden z lektorů PC. Seminář dramaturgie ovšem letos vede po patnácti letech – a proto jsme se u piva ve Stovce konkrétně zaměřili na související otázky, i když povídat by se s Honzou dalo o bezpočtu dalších věcí.

Začnu otázkou, na kterou se tě asi ptá hodně lidí. Co je to dramaturgie?
Teď ani nevím, jestli se mě někdo v tom semináři dramaturgie zeptal, co to dramaturgie je – a odpovídal jsem na to už tolikrát, že mě teď žádná z vyzkoušených odpovědí paradoxně nenapadá. Ale dobře, jednou větou: kromě všech technologických věcí (jako třeba ohlídat kvalitu překladů, zařídit, aby byl text na první čtenou bez překlepů, dohlédnout, aby na křestním listě byla správně jména čerstvě provdaných hereček, a vyrobit nějaký kvalitní program) je dramaturgie v první řadě péče o celkový smysl divadelního díla. Aby se v procesu vzniku, který je plný prakticistních, pragmatických momentů, nezapomnělo na to, kvůli čemu jsme to začali dělat. Kevin Kelly, bývalý šéfredaktor časopisu Wired, má jednu knížku motivačních rad do života – a jednu radu má úplně nádhernou, velmi stručnou, která zní: To hlavní je brát to hlavní jako to hlavní. A dramaturgie je vlastně péče o tohle.

Na kolik procent zkoušek inscenace jako dramaturg chodíš?
To se různí, ale odhadl bych, že je to kolem padesáti. Jsou inscenace, u kterých je to trochu míň, jsou takové, u kterých je to víc, ale není v tom brutální rozptyl. Není to tak, že bych u něčeho přišel jen na tři nebo na čtyři zkoušky – jsou lidi, kteří to dělají, já bych si to sám před sebou neobhájil, případně bych řekl: „Dobře, přijdu na tři zkoušky, ale neříkejme tomu úplně dramaturgie, spíš třeba něco jako showdoctor.“ Poslední roky dělám nejčastěji s Mikolášem Tycem – ten je, myslím, rád, když mě tam má hodně, a jelikož mi umožňuje do toho celou dobu dost mluvit, tak tam taky rád jsem. Jsem si vědom, že to pak do jisté míry oslabuje efekt čistého oka ve finiši, ale pořád mi přijde, že výhody převažují. Máloco je tak útrpné, jako když si tu zkoušku jdeš odsedět, víš, že tě tam nikdo nepotřebuje, ale že by bylo fajn se takzvaně objevit. Vzhledem k tomu, že jsem celkem aktivní a dělám dost věcí, mi to vždycky přijde jako hrozná ztráta času.

Kolik inscenací do roka dramaturguješ a kolik si myslíš, že lze rozumně zvládnout?
V Městském divadle Brno, kde jsem v angažmá, dělám průměrně tři – a většinou třeba jednu bokem. S tou poctivostí, kterou si představuju, je maximum třeba šest, a určitě se to nedá dělat každý rok.

Když jsme u těch věcí bokem: se zmíněným Mikolášem Tycem jste dělali i tvou autorskou komedii Čarodky, která byla letos na Hronově k vidění. Romantická komedie ze současného Brna, kterou znamenití profesionální divadelníci dělají, jak nám říkala Jitka v rozhovoru, v zásadě v amatérských podmínkách. Co vás k tomu vede? Co je to za přetlak, že děláte ještě ke všemu divadlo, nad kterým by si asi řada intelektuálů řekla, že to je „jenom taková komedie“? V čem je to puzení?
Budu teď mluvit vyloženě jenom za sebe – nechci říkat, jak to cítí kolegové. Za mě je v tom zaprvé ta rozkoš, dělat s lidmi, se kterými si nemusíte nic vysvětlovat. Zpětně, když koukám na reprízy, si uvědomuju, jaké jsem jako autor měl štěstí, že lidi, kteří v tom hrajou, navíc šťastnou shodou okolností všichni mí kamarádi, jsou lidi, se kterýma já si nemusím po stránce humoru a představy o tom, co je vtipné, vůbec nic vysvětlovat. A to je strašná úleva – dělat na komedii s člověkem, který z mého pohledu nemá smysl pro humor nebo má smysl pro humor diametrálně odlišný od toho mého, by bylo nekonečné vzájemné trápení. Mirek Ondra je ideální interpret toho, co napíšu, protože s tím jako bychom byli dopředu domluvení, co se týče představy o tématech, která nás baví a zajímají, o stylu humoru, o míře ironie… A totéž platí o celé čtveřici – i o Kačce Veselé, Barče Goldmannové a Píďovi Tlustém. To je vlastně asi ten hlavní důvod: možnost být s lidma, s kterýma jednak jsme kamarádi a jednak si v práci bez řečí rozumíme. Dlouho jsme řešili, jestli jsme to divadlo schopní zprofesionalizovat nebo aspoň zpoloprofesionalizovat. Nikdy se nám to nepovedlo – a najednou, když jsme ho po nějaké pauze začali křísit z popela, jsme si uvědomili, že třeba já už vůbec neřeším otázku, jestli si tím vyděláme. Já už bych si za to klidně i sám platil. A že je to mainstreamová věc? Hele, to asi souvisí s naším vkusem. My jsme vlastně nikdy ani v Buranteatru nedělali vyhraněné divadlo. Myslím, že jsme vždycky stáli o to zasáhnout nějakého relativně většinového diváka – relativně většinového z té menšiny, kterou zajímá nějaké nezávislé divadlo. A třeba v mém případě to souvisí s tím, že to děláme za ty nulové peníze. Nechci ve svém volném čase zadarmo štvát lidi.

Ty se obecně hodně zabýváš – řekněme – žánrovou dramaturgií: komediemi, muzikály a tak dál. Máš dojem, že tu obecně vůči takovému divadlu panuje předsudek?
Třeba před deseti lety bych ti asi odpověděl ano. Dneska bych řekl, že předsudky panují obecně. Daniel Krejčík měl teď krásný sloupek v Divadelních novinách o tom, jak hraje ve Venuši ve Švehlovce a zároveň ve Studiu DVA – a v obou případech se ho lidi, se kterými pracuje, ptají na lidi z té druhé scény, s tím, že to jsou nějací šílení lidi, kteří dělají buď nějakou úplně neuvěřitelně podbízivou komerci, nebo naopak nějakou úplně neuvěřitelnou šílenost bez pravidel. Myslím si, že je tu určitá neochota se navzájem poznat nebo minimálně připustit, že lidi, kteří to dělají úplně jinak, to zas tak úplně šíleně jinak nedělají a že to nejsou úplně bizarní lidi s úplně bizarníma představama o divadle. Jediné, co podle mě opravdu panuje a co já se snažím celý svůj život rozporovat jako poněkud nefér, je předsudek vůči muzikálu. Třeba u divadla pro děti nebo u komedií se najdou lidi, kteří řeknou „Já to nemusím“, ale nesetkáš se s tím, že by to bylo samo o sobě synonymum bídy a svrabu – kdežto jsou lidi, pro které už samotné slovo muzikál synonymem bídy a svrabu je. Ale zas na druhou stranu je to věc, která je obecně dost populární. Je spousta lidí, kterým když řekneš „muzikál“, tak už dopředu tahají peněženku a kupujou si lístky. Takže stěžovat si na lidi s předsudky mi přijde jako taková lítostivost bohatého bílého zdravého muže z vyšší střední třídy, který si stěžuje, že to, že se mu nová toyota nevejde na normované parkovací stání, je trestání úspěšných. Takhle bych nechtěl skončit.

Ptal se Michal Zahálka

Jan Šotkovský

Zpět