Hodně, anebo málo?

11.8.2024

Soubory ZUŠ F. L. Gassmanna v Mostě je vždy radost sledovat. Je tomu tak i v případě Betonového trávníku, který na letošní Hronov přivezl Ionescovu Plešatou zpěvačku – autorovu prvotinu, která je považována za prvního ukázkového zástupce žánru absurdního dramatu. Eugène Ionesco rafinovaně bortí dramatické konvence a vrší onen kýžený smysl v nesmyslu ve spletitou přehlídku situací, které ve své (ne)přirozené komičnosti získávají na umně zakódované tragičnosti. Inspirací mu byla učebnice angličtiny a proto není divu, že neschopnost komunikace, nepochopení skutečného významu sdělení a cyklení se, bude o to explicitnější. Promluvy koexistují v prostoru v němž osamoceně zaznívají. V kontextu bez potřeby kontextu. A přesto to pořád musí být divadlo postavené na „reálném“ základu. Absurdita totiž nejlépe vzkvétá, když se její nelogičnost netematizuje. A co víc, všechny inscenační složky musí být setsakramentsky dobře sehrané, jinak nás to tím přebujele prostým jazykem doslova umlátí. V mosteckém uvedení si tím nejsem tak úplně jistý. Obzvláště když mě kdysi s jiným souborem namlsali výtečnou Hrou na Zuzanku. A tak se domnívám, že jejich Plešatka zůstala tak jako napůl cesty k tomu, čím možná chtěla být.

Prizmatem ZUŠko-dramaťákovým:
Pokud máme objevit a zkusit si absurdní drama, tak si vedeme skvěle. Pokud to vezmeme navíc za své, máme vyhráno. Nenutíme se, získáváme lehkost a radost z tvorby. Rozumíme tomu a moc dobře víme, co děláme. Je to promyšlené, má to své důvody, ctí se autor i většina jeho záměrů. Zdokonalujeme se v memorování obtížných textů, učíme se pořádně mluvit na jevišti a pregnantně jednat slovem. V úspornosti sobě vlastní si ověříme různé postupy a nazkoušíme tvar, který drží pohromadě. Ze všech momentů inscenace, které se mi přelévaly na škále pocitů: „tohle nestačí“ vs. „tohle už je ono!“, si pak dovolím vyzdvihnout scénu, kdy zvoní (schovaný) hasič. Ale jistě bych dokázal najít i několik dalších obdobně zdařilých momentů. Sečteno podtrženo: už jen to není málo.

Prizmatem povícero divadelním:
Situace pro mě zůstávají ve fázi aranží, které svou spartakiádností sice hrají, ale místy by to chtělo přece jen víc mizanscénování. Pozornost se dává slovu, což opět může být devízou, ale herci pořád nejsou natolik zkušení, aby to celé intonačně utáhli. Formát nadrilovaných slovních etudek se vyčerpá. Nese techniku a systém, ale nedodává pomyslně vykloubenou duši. Úspornost scénování se tu a tam zbortí a ožije; a tam to poté funguje. Nejcitelněji ve scéně, kdy si k sobě jeden z párů znovu hledá cestu, vzniká mezi nimi románek, skoro už se políbí, aby následně konstatovali, jestli jsou či nejsou manželé. Celé je to takové výsostně snaživé leporelo, které tuhle absurdní klauzurku korunuje na další z dovedností, kterou soubor disponuje. Ale do situačně rozehrávaného absurdního divadla, které využívá víc než jen svou předem vymyšlenou systematičnost, to má daleko. 

Betonový trávník hodně umí a ještě víc na sobě pracuje. Nepřesvědčil mě však úplně a dává mi tak prostor k přemýšlení. Šest mladých herců. Zajímaví typově, energičtí, namotivovaní. Jeden vedle druhého mě baví a spolu ještě víc. Proč takto talentovaný soubor neudělá něco, co by mu mohlo být bližší? Věkově, tématem, názorem. Proč se recykluje formát již dříve ověřený. Přijde mi škoda, nevyužít bytostně herecký potenciál a nechat jej řádit pouze na ploše stylizovaných výkřiků v neporušitelné struktuře. Soubor má podle mého na víc. Na velkou a herecky naplněnou moderní činohru, kterou bych mu do budoucna moc přál.

Betonový trávník Most

Betonový trávník Most

Betonový trávník Most

Zpět