Honzlovou snadno a rychle?

6.8.2024

Zdena Salivarová je zásadní osobností české exilové literatury, jejíž jméno, příběh i dílo je bohužel zastíněn Josefem Škvoreckým, náchodskou celebritou a jen tak na okraj také Salivarové manželem, který se v našem literárním kánonu uvelebil podstatně neohroženěji. Zatímco Škvoreckého ženské hrdinky jsou většinou nazírány uslintanou mužskou optikou jako nohaté nanynky, Salivarové nejznámější Honzlová je ztělesněním morální integrity a odvahy. 

Herecké studio Švandova divadla román adaptuje do „dramatického vícehlasu“, příběh tedy nevypráví jedna Honzlová, ale jedná se o výpověď kolektivní, herečky se o hlavní roli dělí a každá jí dává trochu jiný naturel. To na první pohled působí jako zcela pragmatické rozhodnutí: v souboru je deset hereček a pět herců, což není pro obsazení daného počtu postav úplně výhodná výchozí situace. Především ale jde o poměrně odvážnou interpretaci –⁠ my všechny jsme (nebo můžeme být) Honzlová. Jenomže jak už to tak na světě chodívá, když jsou všechny Honzlová, nikdo není Honzlová. Výjimečnost jejího charakteru v tupém kolaborujícím okolí je oslabená.

Zalidněnost jeviště vede k tomu, že je potřeba v intimnějších scénách hereckou masu trochu „uklidit“, a tak dav vytváří jakési křoví doplňující atmosféru, někdy nápaditě, jindy vypadají tyto sborové aranže klišovitě (lidé ve shonu křižují jeviště sem a tam, v kavárně si povídají u okolních stolků). Dramatizace má ještě jeden problém, a to mnohomluvnost. Pracuje se v ní totiž tak trochu schimmelpfennigovsky a místo jednání postavy pronášejí, co dělají a co se děje. Někdy se to, co se říká, dokonce s hereckou akcí dubluje (Honzlová vrhá klobouk sestry Julie do publika a vzápětí vysvětluje, že zahodila klobouk sestry Julie). Jenomže se mi pro to jen těžko hledá důvod, a tak pociťuji pouze dopady tohoto rozhodnutí –⁠ nataženou stopáž a zahlcenost slovy. 

Na druhou stranu ale. V inscenaci se často a skvěle zpívá, mate mě snad jen zařazení mrázkovské hitovky od kapely Traband Vlaštovky (proč sbor Honzlových zpívá o pomíjivosti a potřebě místa k návratu?). Vzhledem k tomu, jak krátce spolu soubor existuje, jsou tvůrkyně a tvůrci až překvapivě sehraní, technicky jsou navíc velmi dobře vybavení. Dramaturgická odvaha je mi vždy sympatičtější než spoléhání na jistoty, takže ačkoliv jsem se tentokrát se záměrem Hereckého studia Švandova divadla nepotkala, budu se zájmem sledovat jeho budoucnost.

Herecké studio Švandova divadla, Praha

Herecké studio Švandova divadla, Praha

Herecké studio Švandova divadla, Praha

Zpět