Houska, maso, houska… houska, houska, houska?

4.8.2023

Lakomec v režii Václava Klapky je rozhodně vším, jenom ne pietní inscenací Molièrovy komedie. Původní text se řadí mezi charakterové komedie, jež pojmenovávají určitý rys ústřední postavy. Jak ve své klasické knize O divadelní komedii píše teatrolog Zdeněk Hořínek: „Charakterová komedie v Molièrově pojetí staví do středu pozornosti jeden význačný dramatický charakter-typ, po němž bývá hra pojmenována […] Ostatní dramatické postavy (většinou dosti ploché), dramatické situace i zápletka slouží hlavně k tomu, aby se titulní postava mohla předvést v co největší šíři a rozmanitosti svých projevů.“ Lakomce potom Hořínek pojmenovává jako „snad nejčistší příklad charakterové komedie.“

Zdá se mi, že režisér Klapka a českolipský soubor z Molièra potřeboval především zápletku: jejich Harpagon (jakkoliv je Karlem Bělohubým hrán s velkým umem a charismatem) není nijak zvlášť dominantní, je spíš jenom jedním z mnoha typů, jež inscenaci zalidňují. Spíš než charakterová komedie v molièrovském slova smyslu je to opravdu commedia dell’arte, k níž se tvůrci zcela správně odkazují. A jelikož pravá commedia dell’arte neznala dialogické scénáře, dává rozhodně smysl nedržet se dialogů Molièrových, ale přidávat si, ubírat, domýšlet a tak vůbec stavět veselohru spíš na jakési základní konstrukci zápletky původní hry. Prostor potom je i pro časové a místní aktualizace.

A tak tu postavy, zasazené (nejen) výtvarnicí Renatou Grolmusovou do jakéhosi bezčasí někde mezi rokokem, érou hippies a dneškem, jedna druhé vysvětlují, jak se dělá hamburger (mimochodem špatně, špejle s vlaječkou by takhle probodla masovou placku z boku a houska by nedržela), hovoří o sociálních sítích, o covidu, o aktuálním dění na hronovském festivalu, všemožně extemporují…

Je určitě otázka jednotlivé reprízy, jak to všechno vyjde. Umím si představit, jak nadšené výbuchy smíchu zřejmě provázely reprízu ve Volyni. Na odpoledním hronovském představení byla úspěšnost zjevně o dost nižší*, byť smíchové reakce s postupem času přicházely a jeden výstup sklidil dokonce potlesk na otevřené scéně.

Jenže darmo platné: osobně jsem se párkrát rád zasmál nahlas, ale v úhrnu mi všechno to zgrotesknělé veselí připadlo především rozbíhavé. Asi nejradši bych takovéhle představení sledoval na stagi v parku, bavil se jednotlivými narážkami, možná bych snáz přijal přepjatou stylizaci (která z většiny postav udělá karikatury, na jejichž osudu člověku zvlášť nezáleží), upíjel bych pivo a užil si (ideálně) slunný letní podvečer.

Divadelní sál ale naznačuje vyšší ambici, která v inscenaci očividně je i vzhledem k úplně závěrečnému obrazu. Tehdy zjevně tvůrci chtějí odehrát téma Molièrovy komedie, jenže je to tak málo připravené z předchozího průběhu, že je logicky nutné prudce změnit světlo a zároveň pustit jímavou hudbu, aby tragika Harpagonova mamonářského neštěstí alespoň trochu vyzněla. Abych tak parafrázoval onu hamburgerovou scénu: houska fórkaření tu nad masem charakterové komedie vítězí tak moc, že je k hledání asi opravdu potřeba tu špejli s vlaječkou.

* Dlužno ovšem podotknout, že proti souboru toho hrálo docela dost – vedle poobědového času a všeobecné festivalové únavy třeba taky diváci, kteří (sami, ve dvojicích i v početnějších skupinách) přišli pozdě a následně si poměrně komplikovaně (a tudíž rušivě) hledali místo k sezení. O opakovaně zvonících mobilech škoda mluvit.

Lakomec

Zpět