Hříčka nepříjemně celovečerní

31.7.2023

Dne 17. listopadu 1989 probíhá na ďáblickém hřbitově zasedání družstva tamních bytových jednotek, tj. hrobů, v nichž odpočívají národní hrdinové i národní nepřátelé. V roli předsedy a zapisovatelky schůzi řídí hosté ze Slavína, František Palacký a Božena Němcová, klíčovými antagonisty jsou zde parašutista Jan Kubiš a velitel protektorátní SS Karl Hermann Frank, zvaný Kubišem posměšně „káháčko“.

Obligátní schůzovní rozmíšky naruší příchod domněle zavražděného studenta Martina Šmída, který ovšem tvrdošíjně trvá na své nemrtvosti. Ze světa živých je tak vyvolána („vyvolávání živých“ je dle mého asi nejlepší vtip celé věci) autorka šmídovské „fake news“ Drahomíra Dražská – ta ale trvá na tom, že Šmíd skutečně zemřel. Ve snaze uniknout se Šmíd nakonec spojí s Frankem, který použitím nadčasových výslechových technik v „gestébé“ stylu z Dražské vynutí přiznání. Když se ovšem u Němcové (Palacký je nepřítomen, neboť odešel na Slavín konzultovat s Karlem Hynkem Máchou, co se tohoto dne „nahoře“ děje) Šmíd s nahrávkou přiznání Dražské dovolává svého znovuoživení, Kubiš pásku zničí – bojí se totiž, že předčasné vyvrácení legendy o mrtvém studentovi by mohlo propukající revoluci zastavit.

I Šmíd však nakonec otočí, když vidí, že Frank by mohl využít situace a nastolit na ďáblickém hřbitově pravý nacistický Ordnung. V tu chvíli se vrací coby deus ex machina Palacký s oznámením, že revoluce již zvítězila a domnělé Šmídovy smrti již není třeba. Živí se vrací mezi živé, mrtvé čeká transformace družstva ve společenstvo vlastníků a vše končí jako v Čechách tradičně – sborovým zpěvem písně o tom, že jednou (třeba už konečně) budem dál.

Děj Družstva Ďáblice Teritoriálního tyjátru rekapituluju důkladně z několika důvodů: jednak aby bylo vidět, že je to svou strukturou opravdu pouze rozměrnější kabaretní skeč, jehož natažení na osmdesát minut se mi jeví jako značně nesoudné; jednak aby vynikla jeho konstrukční překomplikovanost; jednak aby se ozřejmilo, že zde dobrá polovina postav nemá co hrát. Zápletka se týká de facto pouze Kubiše, Franka a Šmída, Palacký a Němcová děj pouze kolorují slovním humorem s historickou tematikou. Nejúkornější roli má Dražská, která je odsouzena (z neznámých důvodů) pouze opakovat tvrzení o Šmídově smrti a typ oražené blbky ilustrovat vytrvalým komolením cizích slov, kterýžto komediální prostředek je zde vyždímán až na doraz a ještě daleko za něj. Ovšem i Frankova motivace k ovládnutí hřbitovního družstva je nejasná – pokud chápu situaci správně, poskytla mu většina zdejších mrtvých jako organizačně zručnému fachmanovi už své hlasovací právo (včetně „Frau Mašín a Herr Toufara“, což mi přijde jako celkem silná káva) a hřbitovu tak de facto stejně vládne.

Jsou zde nahozena silná a vděčná témata – vztah Kubiše a Franka v duchu „padouch nebo hrdina, vždyť jsme jedna rodina“ nebo Palacký, který navzdory volání „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm“ řídí vše v apaticky byrokratickém c. a k. duchu. Nicméně je všechny postupně zazdí obsedantně přímočaré slovní hříčkaření: když jsem se na začátku zasmál Kubišovi, který nad prázdnou basou piv hořekuje, že ho Frank už zase připravil o ležáky, netušil jsem, že mě čeká hodina a čtvrt podobného a slabšího. Ano, i tak bezelstná nablblost jako „depeš mód“ může být vtipná – poprvé, ne potřetí.

Družstvo Ďáblice svým kabaretním laděním, středoškolskými slovními hříčkami, naivizujícím stylem a těžením humoru z pohrávání si se základním historickým vzděláním silně připomíná poetiku Divadla Járy Cimrmana (a správně se za tuto podobnost nijak nestydí). Přijde mi proto škoda, že tvůrci nerozvíjejí i její seminární část – „dramaturgický úvod“ pana Voláka mě totiž bavil nesmírně. Mimo jiné proto, že spoléhal spíše na náznak a spiklenecké pomrknutí v důvěře k inteligenci publika. Na rozdíl od inscenace samotné, která často doslovuje či vysvětluje vtipy tam, kde většina už pochopila.

Ano, napsat v recenzi nenáročné kabaretní hříčky jako hlavní výhradu, že byla neúměrně dlouhá a nebyla moc vtipná, tím si člověk rovnou zadělá na podezření z toho, že je zakyslíkem beze smyslu pro humor. Co už ale. Nezbývá mi než doufat, že za pár let se se budou úryvky z mé kritiky citovat v úvodu k nějaké povedenější inscenaci Teritoriálního tyjátru.

Družstvo Ďáblice

Zpět