Hronovy bereme jako obrovské štěstí

7.8.2026

Odkud přišel koncept devadesátkového westernu na nádraží s barelem?
AJ: Úplně na začátku bylo vlakové nádraží. Chtěli jsme tam zasadit příběh, který jsme vymysleli, a devadesátky nám k tomu seděly nejvíc. Motiv Divokého západu vznikl nezávisle na tom – ten příběh nám zkrátka připadal takový westernový. Hlavní postava miluje rodokapsy a žije ve svém trochu uzavřeném světě. Western je maskulinní žánr, což nám pomohlo podtrhnout to „chlapáctví“, které už je dnes trochu vyčpělé a nerealistické. Barel se nám jako prvek zamlouval. Evokuje to nádražní prostředí a dá se na jevišti skvěle využít k různým akcím. V druhém plánu to pak odkazuje i na orlické vraždy, což je taková naše tichá nenucená připomínka devadesátek.

Proč jste se rozhodli doplnit inscenaci o záznamy rozdělení státu z Československé televize?
DK: Líbila se nám na tom ta doba nových začátků. Je to zkrátka přelomová doba, což tvoří hezkou paralelu k životnímu příběhu našeho nedospělého nádražáka. Ten by totiž měl také konečně dospět, odhodlat se k novým krokům, a když to vezmeme doslova, osamostatnit se. V tomhle jsme viděli hlavní paralelu my.

Jak náročné a v čem naopak zajímavé bylo naskočit do inscenace jako hostující členka?
VH: Pro mě to bylo náročnější v tom, že jsem teď měla v herectví asi tři roky pauzu. Kolegyně, se kterou jsme dřív hrály, onemocněla a nějak to nešlo. Když za mnou pak přišli mladí s tím, že potřebují „maminku“, řekla jsem si, že to zkusím. Měla jsem strach, že si nezapamatuji text, protože s věkem je to zkrátka náročnější. Ale jsem strašně ráda, že mě k sobě přizvali. Všichni jsou tu úplně úžasný – nejen herecky, ale i lidsky. Hrozně mě to obohatilo a dalo mi to pocit, že jsem pořád mladá! (smích) 

Dva autorské texty, dva Hronovy za sebou. Co je to za kouzlo?
DK: Já bych chtěl hlavně říct, že Hronovy opravdu bereme jako obrovské štěstí a zčásti jako náhodu. Vyšly nám ty reprízy na postupových přehlídkách. No a jinak to bude ten humor. Ten je nám blízký.

Jak probíhá vaše tvůrčí spolupráce?
DK: Většinou Adam přijde s nějakým námětem, sedneme si a probereme, co by se s tím dalo dělat. Postupně si vyjasníme příběh. Blbneme s postavami, zkoušíme, co se tam všechno dá dělat s motivem. Když máme rámcově jasno, rozdělíme si, kdo bude co psát. Jdeme po postavách, ale ne úplně výlučně. Některé postavy píšeme spolu, jiné píše převážně jeden z nás.

AJ: Pak to celé propojíme, dáváme si navzájem zpětnou vazbu, zjišťujeme, co nesedí, a text upravujeme a přepisujeme. Potom to předložíme souboru a sledujeme, jak to funguje v reálu. Finální verze vlastně vzniká až v dialogu se souborem – a dost taky podle zpětné vazby z přehlídek.

Máte v sobě něco z postavy Franka Waltera?
DK: Já nemám rád střelný prach po jídle. 

AJ: A já nemám rád investory.



autor: Michael Simandl / foto: Ivo Mičkal

DS Gen D, Dolní Břežany

Zpět