96. Jiráskův Hronov 31.7. – 8. 8. 2026
8.8.2025
Recenze Iva Kristiána Kubáka na inscenaci Lúzri
Snímek Thomase Vinterberga z roku 1998 Festen (česky Rodinná oslava), který se stal ikonou hnutí Dogma 95, Williamsovo drama Kočka na rozpálené plechové střeše či Lettsův Srpen v zemi indiánů mají jedno společné: odehrávají se nebo začínají na rodinném setkání, při němž vyplynou na povrch utajované pravdy a skutečnosti, které vztahy v těchto rodinách postupně rozvrátí. Uzavřené prostředí nukleární katolické rodiny, kde se není kam schovat před lží a kde se nevyřešené konflikty dříve či později musí projevit, je i výchozí situace dramatu Lúzri slovenské autorky a pedagožky Gabriely Alexové, která je v případě inscenace tohoto textu v podání souboru Neskorý zber Komorného divadla Stupava i choreografkou a herečkou. Původně rozhlasová realizace hry v RTVS se v roce 2013 dostala až do finále soutěže Prix Bohemia, rodiče Agátu a Pavola v ní ztvárnili Zuzana Kronerová a Robo Roth v režii Karola D. Horváta. Tentýž režisér, který jistě není hronovskému publiku neznámý, je pak podepsán také pod zmíněnou čtvrteční inscenací.
Stupavští přivezli v mnoha ohledech pozoruhodný projekt: žánrově jej zařazují jako dramedy, tedy žánr, který kombinuje prvky dramatu i komedie. Ze zdánlivě neškodného sourozeneckého hašteření dcery Lujzy a syna Pavola ml. na oslavě narozenin jejich matky Agáty vyjde najevo, že má matka pozitivní nález na zhoubné nádorové onemocnění. Rodina se k této informaci a jejímu řešení postaví velmi odtažitě (zejména Pavol st.), každý má totiž jiné starosti: Lujza se věnuje kariéře v korporátu a patrně i hledá svoji sexuální orientaci, partnerka Pavola ml., učitele a vášnivého myslivce, Verona je čerstvě těhotná a otec trpí odjakživa obsesivní germofobií. Z této zapeklité situace jim nemůže pomoci ani Panenka Marie, a tak najmou ošetřovatelku Zoju, aby se o matku starala. S ní nejprve svoji sexuální orientaci nalezne Lujza, aby se v závěru, když se Agáta ocitne v remisi, ukázalo, že je to vlastně její nemanželská sestra, počatá za otcova dávného pobytu v léčebně. Zoja do rodiny přináší nejen tento zásadní zvrat, ale nemocné matce postupně navrací chuť do života, vysmívá se neschopnosti sourozenců přervat neviditelnou pupeční šňůru a osamostatnit se, a u toho trousí různá moudra typu: „I o tom život je, že se člověk sekne.“
Inscenace je obsazena pěticí zajímavých typů, kteří si se zobrazováním těchto poměrně složitých postav příliš neví rady, stejně jako s principiální stavbou dílčích situací. Tvoří je (situace i postavy) spíše v náznacích, v občasných psychologizujících křečích a v rámci nejnutnějších přesunů v mizanscénách. Herecky ze souboru vynikají především ženy, živelná a řevnivá Valérie Potančoková (Lujza) a Daniela Gudabová (Agáta), která musí část své role odehrát v komatu na invalidním vozíku. Oba herci (otec Miroslav Beňušík a syn Marián Gečevský) jako by však ustrnuli u nejjednoduššího možného gestického a mimického výrazu. Alexová (Zoja) se pak ukáže i jako tanečnice, jednou v milostném duetu s Potančokovou, podruhé sólově. Smysl tohoto žánrového (i světelného) vyosení zůstane však divákovi poněkud utajen. Ostatně hodně tmavé a nepřesné svícení mnohokrát znesnadní čtení tohoto kusu stejně jako pohlcující akustika SJČ.
Tohle vše dohromady proložené hudbou inspirovanou vinnetúovskými motivy Martina Böttchera (vybíral režisér) vypadá na pořádně třaskavý inscenační koktejl. A svým způsobem i je, ale spíše v negativním slova smyslu. Autorka rodinné vztahy přirovnává k mixu něhy a zvrácenosti v různém poměru. S úspěchem by se tento příměr dal aplikovat i na stupavské Lúzry – a nechám na všech, kteří těch osmdesát minut protrpěli spolu se mnou a v průběhu představení neodešli, aby si ten svůj vztah k této inscenaci z nabízených ingrediencí namixovali sami.
foto: Ivo Mičkal