Já bych čet a četu

29.7.2023

Všichni to nejspíš vědí, ale stejně si to zaslouží připomenout: Jiráskův Hronov vznikl jako přehlídka her Aloise Jiráska. Takový program by se dnes už sotva naplnil, většina jeho her už je asi definitivně „jen“ literaturou bez vztahu k živému divadlu a třeba taková Samota byla už ve své době pokládána za… Dnes bychom řekli za hru boomerskou.

Coby divadelně nosné asi přežily jen dvě hry. Vojnarka, příspěvek do škatulky venkovské realistické tragédie, kterou v nedávných letech vedle hronovského souboru (jenž s ní Jiráskův Hronov zahajoval před sedmi lety) uvedla i profesionální divadla v Uherském Hradišti a v Šumperku – a samozřejmě Lucerna, jedna z nejmilovanějších tuzemských divadelních klasik vůbec.

Musím se přiznat, že se k té celonárodní lásce přidávám. Vedli jsme včera s přáteli spor, jestli je to dobrá hra, jestli existuje důvod ji dnes hrát… Na tu druhou otázku asi kladně odpovědět neumím. Moc se mi líbila nedávná inscenace režisérky Hany Burešové v pražském Divadle v Dlouhé, ale neumím říct, že by měla nějaký jednoznačný výklad. Alena Zemančíková tehdy po premiéře napsala: „Lucerna je jako každé dobré drama interpretačně otevřená, co inscenace to jiný výklad, za svého života jsem viděla interpretaci hloupě třídní i podobně ne moc chytře ekologickou, Dvořan v nějaké inscenaci úplně pitomě komolil češtinu německým přízvukem a šišláním, zažila jsem i starého Jaroslava Vojtu, hauzírujícího po estrádách s vodníkem Ivanem. […] Na Lucerně v Dlouhé se mi líbí, že ji inscenátoři vzali vážně, nepodcenili její významy, bez rozčilujících povrchních aktualizací ji aktuálně vyložili ze smyslu Jiráskova textu a hlavně —naplnili ji komediantstvím […].“ Burešová tehdy k Lucerně přistoupila sice s takovým pobaveným úsměvem, se špetičkou ironie, ale vlastně docela vážně.

Že k Jiráskovi přistoupí vážně soubor Jiráskova divadla v Hronově, to je asi poněkud méně překvapivé než v případě divadla v centru Prahy. Stejně mě včera večer ale potěšilo vlastně něco podobného. Není to inscenace, která by se nechala textem nějak železně svázat. Je tu prostor pro tvořivost, je tu připsaná linka ženy rychtáře, který ochořel a nemůže kněžnu vítat – tady se vlastně rozvíjí jakýsi cudný náznak feminismu, který v podobě Kláskové (ale vlastně i Haničky a taky Kněžny, která je o tolik chytřejší a svobodomyslnější než její zoufale omezené okolí tvořené samými tupými muži) nabízí už Jirásek. Je tu na amatérské poměry technicky velice velkorysé (a nikterak staromilské) scénické řešení s projekcemi – jistě ne vždy a ve všech ohledech dokonalé, ale dovede okouzlit, a třeba z notoricky problematického momentu vystoupení Haničky z lípy umí udělat vpravdě událost.

To nejpodstatnější ale je, jak poučeně Rostislav Hejcman pracuje s herci, a ovšemže taky jaké herce má. Jistě, tu a tam ujede nevyložená věta, nepřirozeně položený větný důraz, tu a tam se na navazující repliku čeká krapet déle, než by bylo záhodno, ale to není tak podstatné. Třeba vidět souhru bardů červenokosteleckého souboru Pavla Labíka a Jana Brože coby Zimy a Sejtka je požitek – ale celkově je Hejcman silný zejména ve vztazích mezi různými dvojicemi postav, krásně vycházejí třeba momenty, v nichž pan Franc Iva Hambálka vcelku bezostyšně podrývá autoritu Vrchního. A Lucie Peterková se Zuzanou Rainovou v ústředních ženských rolích vládnou schopností jeviště přirozeně opanovat.

Jistě: není to inscenace pro každého. Asi není pro ty, kdo mají k Jiráskovu textu vztah spíše nevřelý – ale to ostatně platí o inscenaci Hany Burešové jakbysmet. Pro mě osobně to ale byl opravdu potěšující začátek letošního festivalového ročníku, a soudě dle ve stoje aplaudujícího, prakticky plného Jiráskova divadla jsem na tom tak nebyl vůbec sám.

Lucerna

Zpět